Představuje liška riziko ?

Dnes si s vámi zde rozeberu lišku obecnou a její přemnožení, nemoci, rizika pro člověka a proč zákaz norování nemusí být řešením ale problémem.

Též se podíváme na zdravotní rizika, urbanizaci lišek, jejich vliv na drobnou zvěř a důsledky plánovaného omezení tradičních způsobů lovu.

Liška obecná (Vulpes vulpes) je přirozenou součástí naší krajiny. Je chytrá, přizpůsobivá a dokáže přežít v lese, na polích, v blízkosti vesnic i uprostřed velkých měst. Právě její mimořádná přizpůsobivost však přináší také otázky, které bychom neměli přehlížet. Co se děje, když se liškám v určité oblasti daří natolik, že jejich početnost překračuje místní možnosti prostředí? Jaká zdravotní rizika mohou představovat? Co jejich rostoucí přítomnost znamená pro zajíce, bažanty a další drobnou zvěř? A jaké důsledky může mít plánovaný zákaz norování, který prosazuje organizace Svoboda zvířat?

Z pohledu aktivní myslivkyně vnímám toto téma především jako otázku odpovědnosti. Ochrana přírody totiž neznamená pouze chránit jednotlivé "moderní" zvíře před člověkem. Znamená také rozumět vztahům mezi druhy, předcházet šíření nemocí, chránit biologickou rozmanitost a hledat taková řešení, která mají skutečný přínos pro krajinu i její obyvatele.

Liška není nepřítel přírody. Není ale ani druhem, jehož početnost a zdravotní stav bychom měli přestat sledovat jen proto, že je nám sympatická či je schopna "neziskovým" organizacím vydělat skrz dary od lidí miliony korun.

Otázka, kterou si málo kdo položí je "kolik lišek unese naše krajina?"

Liška obecná patří mezi nejpřizpůsobivější evropské šelmy. Její jídelníček zahrnuje především drobné hlodavce, ale také zajíce, ptáky, vejce, hmyz, mršiny a další dostupnou potravu. V některých situacích může významně přispívat k regulaci hlodavců, jindy se její predace dotýká druhů, jejichž populace už tak čelí řadě dalších problémů a její stavy jsou nízké.

Je důležité rozlišovat mezi přirozeným výskytem lišky a situací, kdy je její početnost vzhledem k místním podmínkám problematická. Neexistuje totiž jedno univerzální číslo, které by určovalo správný počet lišek pro celé území České republiky. Záleží na prostředí, dostupnosti potravy, rozmístění nor, reprodukci, nemocnosti i na tom, jaké další druhy v dané lokalitě žijí.

Lišky se navíc dokážou velmi dobře přizpůsobit člověkem pozměněné krajině. Zemědělské plochy, okraje obcí, skládky, komposty a nezabezpečené nádoby na odpad jim poskytují snadno dostupnou potravu. Někteří lidé dokonce lišky krmí. Tato schopnost přizpůsobivosti též přispívá k faktu, že počty lišky obecné rychle vzrůstají.

Z mysliveckého pohledu proto není podstatná pouze otázka, kolik lišek v krajině žije, ale také jaké důsledky má jejich početnost pro zdravotní stav zvěře, šíření parazitů a přežívání dalších druhů. Regulace predátorů má smysl posuzovat podle místních podmínek a skutečných výsledků, nikoliv podle představy, že každá liška je škodná, nebo naopak že jakýkoliv zásah do její populace je nepřípustný.

Tasemnice liščí

Parazit, který může smrtelně ohrozit i člověka.

Jedním z nejzávažnějších zdravotních rizik spojených s liškami je měchožil bublinatý (Echinococcus multilocularis), běžně označovaný jako tasemnice liščí. Tento drobný parazit žije v dospělosti ve střevě svého definitivního hostitele, kterým bývá zejména liška. Její trus pak může kontaminovat půdu a okolní prostředí infekčními vajíčky.

Člověk se může nakazit jejich neúmyslným pozřením, například prostřednictvím kontaminovaných rukou, potravin nebo předmětů.

V případě dětí stačí, aby se liška vykálela na dětské pískoviště či na trávník, kterého se dítě dotkne a pak si dá prsty do ruky...

Nebezpečí spočívá především v tom, co se může stát po nákaze. Larvální stádium parazita může v lidském těle způsobit alveolární echinokokózu, závažné onemocnění, které nejčastěji postihuje játra. Může se vyvíjet mnoho let (až 15) bez nápadných příznaků a následně způsobovat vážné poškození orgánů. Neléčené onemocnění může být smrtelné.

Podle údajů Státního zdravotního ústavu může v České republice podíl lišek pozitivních na tohoto parazita přesahovat 40 %. To je důležitý údaj, ale nelze jej automaticky vztahovat na všechny lišky v celé republice. Výsledky se liší podle regionu a způsobu sledování.

Proč je důležitá ochrana dětí?

Malé děti si často hrají na zemi, na zahradách, v pískovištích a na místech, která mohou navštěvovat volně žijící zvířata. Ruce si následně mohou vkládat do úst, aniž by si uvědomovaly potřebu hygieny. Pokud je prostředí kontaminováno infekčními vajíčky, představuje to potenciální cestu nákazy.

Riziko se může týkat také dospělých při práci na zahradě, sběru lesních plodů nebo manipulaci se zeminou. Zvláštní pozornost si zaslouží ovoce a další plody, které rostou nízko nad zemí nebo leží přímo na půdě.

Základní prevence zahrnuje důkladné mytí rukou po práci s půdou a po pobytu venku, mytí volně sbíraných plodů, zabránění přístupu lišek k odpadu a zabezpečení pískovišť. Důležité je také pravidelné veterinární ošetřování psů a koček (nenechat vaše kočky toulat), které mohou parazita přenášet, pokud se nakazí například při lovu hlodavců.

Svrab lišek

Dalším významným problémem je svrab, způsobený roztočem Sarcoptes scabiei. U lišek se může projevovat intenzivním svěděním, tvorbou strupů, ztrátou srsti a poškozením kůže. V těžkých případech vede k vyčerpání, podchlazení a úhynu.

Svrab může výrazně ovlivnit zdravotní stav jednotlivých zvířat i místních populací. Jeho výskyt je důležitý také proto, že se lišky stále častěji pohybují v těsné blízkosti lidských obydlí a domácích zvířat.

Roztoči způsobující svrab u lišek mohou vyvolat přechodné kožní potíže také u člověka. U lidí se však nemusí jednat o stejný průběh ani dlouhodobé usídlení parazita jako u hostitele, kterému je původce přizpůsoben. Riziko přenosu na kočky, psy a další zvířata je třeba řešit s veterinářem.

Zvláštní pozornost si zaslouží lišky, které jsou nápadně apatické, pohybují se nezvykle pomalu, mají rozsáhlá lysá místa nebo se bez zjevného strachu přibližují k lidem. Takové chování může mít více příčin a samo o sobě svrab nepotvrzuje.

Nemocnou lišku bychom neměli chytat, krmit ani se ji pokoušet ošetřovat vlastními silami. Vhodné je kontaktovat příslušnou veterinární správu nebo místně příslušné odborníky.

Myslivecká péče o zvěř se proto nemůže omezovat pouze na přikrmování a pozorování zvířat. Její součástí musí být také sledování zdravotního stavu populací a odpovědné řešení výskytu infekčních onemocnění.

Vzteklina

Vzteklina je jedním z nejnebezpečnějších virových onemocnění přenosných ze zvířat na člověka. Po nástupu klinických příznaků je téměř vždy smrtelná. Přenáší se zejména slinami nakaženého zvířete, typicky při pokousání.

V České republice je však nutné uvádět fakta přesně. ČR je oficiálně zemí prostou vztekliny u suchozemských obratlovců od roku 2004. Poslední známé případy u lišek byly zaznamenány v roce 2002. Tento výsledek je zásluhou dlouhodobých opatření, především plošné orální vakcinace lišek.

Znamená to snad, že můžeme na vzteklinu úplně zapomenout? Nikoliv.

Vzteklina se stále vyskytuje v některých evropských zemích a riziko zavlečení do ČR nelze absolutně vyloučit. Právě proto má smysl zachovávat stavy lišek na optimálních číslech a nepodporovat přemnožení tohoto predátora. Vzteklina totiž nezná hranice států a čím více lišek - tím větší riziko opětovného zavlečení vztekliny do ČR. Vyšší počet zvířat by při zavlečení nákazy mohl představovat též větší problém pro její šíření.

Pokud bychom jako myslivci přestali sledovat zdravotní stav volně žijících šelem a rezignovali na jejich odpovědný management, zbytečně bychom oslabovali jeden z nástrojů prevence. Proto v době přemnožení lišek se nejeví moudré nám brát jeden ze způsobů lovu, tedy norování.

A ještě jedno praktické pravidlo ode mě. Pokud se volně žijící zvíře chová neobvykle, nesnažte se ho sami odchytit. Při pokousání nebo jiném rizikovém kontaktu je potřeba ránu ihned důkladně omýt vodou a mýdlem a neprodleně vyhledat lékařskou pomoc.

Urbanizace lišek

Stále častěji můžeme lišky pozorovat v městských parcích, na sídlištích, v zahradách nebo v okolí rodinných domů. Tento jev označujeme jako urbanizaci lišek.

Městské prostředí jim nabízí několik výhod. Dostupné zbytky potravy, odpadky, komposty, úkryty pod zahradními stavbami, relativně klidná místa pro odchov mláďat a někdy dokonce krmení přímo lidmi. Některé lišky si postupně zvyknou na přítomnost lidí a ztrácejí přirozenou plachost. Zde je na místě se začít chovat odpovědně.

Zvláštní pozornost si zaslouží především pískoviště a dětská hřiště, která je vhodné zabezpečit před vstupem zvířat, nezabezpečené popelnice, komposty a krmivo ponechané venku, zahrady, na kterých lišky pravidelně nacházejí potravu, domácí psi a kočky, kteří mohou přicházet do kontaktu s volně žijícími zvířaty. Ideálně kočky nepouštět na "toulky".

Urbanizace navíc mění způsob, jakým lidé přicházejí do kontaktu s přírodou. Liška, která se dříve pohybovala především v lesích a na polích, se dnes může pohybovat i v prostoru, kde si hrají děti, pobíhají domácí zvířata a lidé pěstují ovoce a zeleninu.

Proto považuji za důležité veřejnosti vysvětlovat nejen to, že liška je přirozenou součástí naší krajiny, ale také to, proč ji není vhodné lákat k lidským obydlím.

Predační tlak na zajíce a bažanty

Liška je oportunistický predátor. To znamená, že využívá potravu, která je v daném prostředí dostupná a kterou dokáže získat s přiměřeným úsilím. Vedle hlodavců může lovit také zajíce, bažanty, koroptve, mladé ptáky a další drobné živočichy.

U drobné zvěře musíme vnímat širší souvislosti. Zajíc polní i bažant se potýkají s řadou problémů, které souvisejí s proměnou zemědělské krajiny, úbytkem vhodných úkrytů, intenzivním hospodařením, dopravou a dalšími predátory.

Liška není jedinou příčinou jejich úbytku. Bylo by odborně nesprávné tvrdit, že za nízké stavy drobné zvěře odpovídá výhradně ona. Stejně nesprávné by však bylo její vliv automaticky ignorovat.

Pokud se v určité honitbě vyskytuje vysoká početnost lišek a současně tam žije zranitelná populace zajíců nebo bažantů, je namístě posuzovat, jaký podíl na jejich ztrátách má právě predace.

Nejzranitelnější bývají mláďata a jedinci, kteří se ještě nedokážou účinně bránit. Predační tlak může být významný zejména v období hnízdění a odchovu mláďat, kdy jsou na zemi dostupná vejce, kuřata a další snadná kořist.

Zkušený myslivec proto nevnímá péči o drobnou zvěř pouze jako otázku přikrmování. Patří k ní také podpora vhodného prostředí, ochrana hnízdních možností, sledování stavů zvěře a přiměřená regulace predátorů podle konkrétní situace.

Chceme-li podporovat zajíce, bažanty a koroptve, musíme řešit celý soubor příčin jejich úbytku. Regulace lišek může být jedním z opatření.

Norování

Právě v souvislosti s regulací lišek se vede spor o norování. Organizace Svoboda zvířat prosazuje zákaz této metody lovu a argumentuje především ochranou zvířat před utrpením. Kritici zákazu naopak upozorňují na význam norování při regulaci lišek a na potřebu zachovat možnosti účinného managementu jejich populací.

Je důležité rozlišovat mezi skutečným průběhem lovu, jeho právními podmínkami, welfare použitých psů a lišek a dopady případného zákazu na další způsoby regulace.

Norování je specifická metoda lovu, při které se využívá práce loveckého psa v noře. Jejím účelem je lišku z nory vypudit, aby ji bylo možné ulovit. Nejde o metodu, kdy je dle Svobody zvířat liška trhána psy na kusy. Ani o mlácení liščat lopatami. Norování má svá jasně daná pravidla.

Před zásadní změnou pravidel je vhodné zkoumat, zda a kde norování přispívá k regulaci liščí populace. Jaké jsou alternativní metody, (zatím Svoboda zvířat žádné nesdělila) jaké by byly výsledky oněch metod a jaké by byly náklady a rizika. Stejně tak je nutné hodnotit welfare zvířat a možnosti kontroly dodržování pravidel.

Potřebujeme porovnání účinnosti, bezpečnosti, utrpení zvířat, praktické proveditelnosti a ekologických důsledků. Ochrana zvířat a odpovědná péče o krajinu se nemají stavět proti sobě. Cílem by mělo být hledání řešení, které bere vážně obě stránky problému.

Co by měla zahrnovat odpovědná péče o liščí populaci?

Podle mého názoru nestačí vést spor pouze o to, zda je norování přijatelné. Je třeba se ptát, jaký stav chceme v krajině dlouhodobě udržovat a podle čeho poznáme, že zvolená opatření fungují.

Odpovědný přístup by měl zahrnovat pravidelné sledování početnosti lišek, vyhodnocování výskytu parazitů a dalších onemocnění, podporu veterinárního dohledu, prevenci zavlékání vztekliny a ochranu druhů, jejichž populace jsou ohrožené. Součástí má být také ochrana přirozených stanovišť a omezení snadno dostupných zdrojů potravy v obcích.

Regulace by měla vycházet z odborných poznatků, místních podmínek a platných právních předpisů. Pokud se ukáže, že některá metoda je neúčinná, neúměrně riziková nebo z hlediska welfare nepřijatelná, je namístě hledat lepší alternativu. Pokud se naopak navrhuje zákaz účinného nástroje, je vhodné doložit, jaké jiné opatření zajistí srovnatelný výsledek.

Takový přístup není projevem nepřátelství vůči lišce. Je projevem odpovědnosti vůči celému ekosystému.

Příroda není pohádka od Disneyho, kde myslivci jsou zlí a chtějí zabít "Bambiho".

Lišku chránit neznamená přestat ji regulovat.

Liška obecná má v přírodě své místo. Pomáhá regulovat hlodavce, je součástí potravních vztahů a zaslouží si, abychom ji poznávali bez zbytečných předsudků. Současně však může přenášet závažné parazity, trpět infekčními onemocněními, vyhledávat potravu v lidských sídlech a vyvíjet významný predační tlak na některé druhy drobné zvěře.

Jako myslivkyně ze své praxe odmítám jednoduché dělení na hodná a zlá zvířata. V přírodě neexistují morální kategorie, které by samy o sobě určovaly, jak máme spravovat populace jednotlivých druhů. Existují ekologické vztahy, zdravotní rizika, právní pravidla a naše odpovědnost za rozhodnutí, která ovlivňují krajinu.

EMOCE MOHOU OTEVŘÍT DŮLEŽITOU DISKUSI. SAMY O SOBĚ ALE NENAHRADÍ ODBORNÉ POSOUZENÍ.

Opravdová ochrana přírody totiž nespočívá v tom, že budeme chránit pouze ta zvířata, která se nám líbí, či Svobodě zvířat vydělávají. Spočívá v tom, že budeme rozumět souvislostem, přijímat odpovědná rozhodnutí a průběžně vyhodnocovat jejich skutečné důsledky.

A právě takovou myslivost, která stojí na znalostech, odpovědnosti a respektu k přírodě, považuji za důležitou.

S mysliveckým pozdravem

Eliška Marie Nedvědová