Storytelling: Jak jsem selhal jako šedý muž

Nazdar zbojníci.

Už delší dobu jsem sem nedal žádný storytelling (protože nebylo moc co a fakt se mi nedějí zajímavé události na denní bázi). Každopádně se mi v poslední době událo pár věcí, ze kterých si já můžu vzít ponaučení a vy máte unikátní příležitost naučit se něco z chyb jiných.

Jako šedý muž jsem evidentně selhal na plné čáře.

Před nějakou dobou se na komunitních stránkách města, kde žiju, objevil příspěvek. Paní tam hledala prostor k pronájmu pro založení podniku, který by dost ovlivnil moji práci, jelikož by to byla přímá konkurence. Nechápejte to tak, že by mě popadl strach, panika nebo cokoliv podobného. To vůbec ne. Jsem placený korporátem, takže to, co dokážu na konci dne položit na stůl v naší domácnosti, by to přímo neovlivnilo.

Každopádně když jsem si pod příspěvkem procházel komentáře, narazil jsem na zajímavou věc. Samozřejmě se pod příspěvkem, jako pod každým jiným, objevili i nepřejícníci s klasickými řečmi typu, že třetí obchod v tomto městě s tímto zaměřením nedává smysl a podobně. Toho se samozřejmě dotyčná chytla a přímo jmenovala náš obchod s tím, že jsme předražení (ano, máme šílenou marži na některých věcech), a druhou prodejnu ve městě, že má zase strašně omezený sortiment. (S majitelkou druhé prodejny se znám osobně, bude důležitá v pozdější fázi tohoto příběhu.)

Samozřejmě že to bohatě stačilo k tomu, aby se ve mně probudil můj obranářský pud. Paní jsem to okomentoval způsobem, že mě neskutečně potěší, pokud u nás založí obchod s nulovou marží, bez započítání jakýchkoliv nákladů na provoz, nájem, platy zaměstnanců, dopravu atd. A že budu jeden z jejích nejvěrnějších zákazníků a taky pravděpodobně jediný, vzhledem k tomu, jak se vyjadřuje k lidem, kteří s ní nesouhlasí. (Do některých jela stylem, že jsou vymaštění idioti, když chodí k nám atd.)

Toho se samozřejmě paní chytla a začala psát nesmysly o tom, že to, co prodáváme my pro zvířata, jsou jedy nebezpečné pro psy atd. (Abych to upřesnil, máme zverimex.) Tudíž jsem spustil svůj vlastní research, nastartoval firemní notebook a zjistil, že se k nám paní v minulosti hlásila na pozici prodejce, ale neprošla ani prescreeningem. Zároveň jsem našel starší konverzaci s ní přímo na Messengeru. Díky tomu mi také došlo, proč tím prescreeningem neprošla, jelikož jsem tam měl zprávy typu: „Zvířata miluju, ale nesnáším práci s lidmi, protože jsou to čuráci.“ Průšvih je, že takového člověka fakt zaměstnat nechceš. Jsme sice zverimex, každopádně peníze u nás vždy nechává člověk.

Takže jsem ji odpálkoval komentářem s psychologickým rozborem její osobnosti a přiložil pár screenshotů, které jsem našel na jiných FB skupinách a byly fakt výživné. (Paní neměla problém snižovat se k urážkám vzhledu, blbým narážkám na rasu, když si někdo dovolil s ní nesouhlasit, a podobně.)

Konečně se dostaneme k části, která je pro tento příběh důležitá.

Samozřejmě tímto neskončilo. Zhruba po hodině mi přišla zpráva na Messenger s tím, že si na mě paní bude stěžovat mým nadřízeným. Řekl jsem si: OK. Víceméně jsem naši firmu bránil a zachoval jsem vše ve slušné rovině, což u mě nebývá zvykem.

Jenže paní vytáhla celkem zajímavý argument. Prý jí někdo z mých bývalých zaměstnanců napsal, že se mě zaměstnanci bojí, protože jsem držitelem zbrojního průkazu a pistoli s sebou tahám i do práce, což je fakt. Každopádně dodala, že se prý zaměstnancům i vyhrožuji střelnou zbraní.

To mě sice nastartovalo, ale zároveň hned i pustilo. Vím, že to není pravda. Ano, většina mých kolegů ví, že s sebou každý den tahám železo. Jednak se převlékáme společně v kanclu, takže tu a tam to géčko za pasem prostě jde vidět. Každopádně jsem si jistý, že jsem ho z pouzdra vytáhl maximálně ve chvíli, kdy se na něj chtěl někdo z nadšení podívat. Dokonce nepoužívám ani takové ty vtípky typu „nech toho, nebo mi selže pistole“, což je možná vtipné jen v momentě, kdy dotyčný zbraň nemá. Ve střelecké komunitě mi tenhle humor už přijde trochu za hranou.

Začal jsem ale přemýšlet, kdo o mně takové hlouposti šíří a proč by to někdo dělal. Vzpomněl jsem si na jednu konkrétní osobu, se kterou jsme měli většinou dobrý vztah. Každopádně byl to citlivější člověk, který neustále řešil nějaké rozbroje, škodil druhé směně atd. Tudíž jsem tehdy usoudil, že bude lepší, když náš tým opustí.

Zároveň mi psala právě kamarádka z druhého zverimexu, jestli tu paní znám. Veškerou konverzaci jsem jí přeposlal a naštěstí mě podržela. Potvrdila mi totiž to samé, co jsem se dozvěděl od první paní, co se týče zbraně a údajného vyhrožování. Naštěstí je slečna taky střelec, takže jsme se tomu jen zasmáli. Přeci jen, když ti někdo vyhrožuje střelnou zbraní, tak je na místě jít rovnou podat trestní oznámení. Není to věc, se kterou by ses chodil chlubit po městě.

Jaké z toho plyne ponaučení?

Co se týče veškerých vašich zálib, koníčků a podobných věcí, které můžou být okolím vnímány kontroverzně nebo nepochopeně, je lepší si je opravdu nechat pro sebe. A ani při tom blbém převlékání si raději počkat, až všichni vypadnou, nebo se převlékat čelem či bokem ke zdi (záleží, jestli nosíš na apendixu nebo na boku).

Tak snad vás tento storytelling alespoň trošku bavil. A kdybyste měli návrhy na konkrétnější témata, která by vás zajímala, budu rád, když se o ně podělíte v komentářích.