Válečná hrozba - Okupace našeho státu.

Válečná hrozba.

V posledních letech se nad Evropou stahují mraky války. Ruská federace zaútočila na suverénní stát, ve kterém již předešlé roky probíhala občanská válka.

V posledních měsících je však patrné, že si Rusové ukousli větší kus sousta, než dokáží přežvýkat, a to především poté, co jim západními státy podporovaná Ukrajina vylámala většinu zubů.

Čísla jsou neúprosná. Ztráty lidských jednotek, techniky a stále častěji se ukazující ruské pokusy o improvizaci na frontě jen dokazují, že zdroje docházejí.

To však neznamená, že je Rusko bezbranný kolos na hliněných nohou. Spousta vojevůdců se snažila srazit Rusko na kolena a spoustě se to nepovedlo, především díky podcenění samotné ruské nátury a dalších faktorů.

Jedním z nich je fakt, že i Rusko má svoje spojence, jako je Čína, Severní Korea a další státy, které dokáží tento zkomírající stát vojensky podporovat. Jak tomu bylo i za druhé světové války, kdy Rusko (tehdy Sovětský svaz), prakticky vykrvácené, zachránily dodávky od spojenců, čímž dříve zmrzačená země obrátila válku ve svůj prospěch.

K ruské nátuře stačí říci asi jen tolik, že Rusové, stejně jako další asijské národy, nelpí na životech vlastních občanů a vojáků tak jako ve vyspělém světě.

Jsou ochotni utlouct protivníka vlnami a vlnami sebevražedných útoků, kdy i malá bitva o bezvýznamný kousek bažiny, byť vybojovaná, stojí Rusy naprosto neúměrné ztráty.

K těmto všem faktorům si přičteme fakt, že Rusko vlastní jeden z největších jaderných arzenálů na světě.

A co by se stalo, kdyby skutečně dříve či později válku i přes nynější stav obrátilo ve vlastní prospěch?

Otočení chodu dějin může způsobit i náhoda, jako klimatické okolnosti. To společně s podporou třetích velmocí může zamíchat kartami a ano, narážím přímo na zmařenou operaci Barbarossa.

Zastavilo by se Rusko na Ukrajině?

Tato myšlenka je natolik bláhová, že jí může věřit snad jen naprosto dějiny neznalý člověk.

Rusko vždy, buď přímým tažením, či salámovou metodou, postupovalo až tak daleko, kam mu byl svět ochoten ustupovat.

Toto je fakt.

Bohužel v Evropě, a to především na Slovensku a v Česku, je taktéž dostatek lidí (dále použijeme výraz kolaborantů), kteří by ruskou anexi vlastního státu dokonce i uvítali. Z většiny jsou to postarší lidé, kteří nostalgicky vzpomínají na komunismus. Je to pravděpodobně dáno tím, že nejsou schopni fungovat v moderní době či nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy byli mladí a zdraví. To spojme se západoevropskou politikou Bruselu, kterou nejen tito, ale většina Evropanů odmítá. Východisko vidí potom starší, sociálně slabší a především intelektuálně slabší jedinci v takzvaném ruském osvobození od útlaku z Bruselu místo ochoty volit a změnit Evropu zevnitř.

Potom jsou tu ale ti horší, a těmi jsou prospěcháři. Extrémní levice a komunisté či jim podobné tradičně proruské kolaborační politické kliky, podnikatelé napojení na ruské oligarchy, sektáři a fanatici vidící v okupační ruské správě možnost vlastní seberealizace.

I toto vše z historie již známe.

Co začíná šeříkovými průvody, končí v lágrech a věznicích, zabavených majetcích a nucenou kolektivizací.

Dnešní Rusko, jeho politika a Sovětský svaz totiž svojí ideologií a prosazováním státních zájmů na obyvatelích vlastní země a obyvatelích zabraných území represemi rozhodně nešetří.

A nyní si představme, že by k něčemu takovému, jako je vojenská okupace naší země Ruskem, došlo.

Vojenská okupační správa, kolaboranti snažící se dokázat svoji věrnost, politika země nevážící si lidského života...

Co jako člověk v takové situaci dělat?

Odpověď na tuto otázku je jasná.

Jak kdysi řekl prezident Masaryk:

"Češi jsou lvi a lev zůstane lvem, i když jej zavřeš do klece!,,

Poučení z dějin zní jasně.

Zde bych upozornil na takzvané prepperství.

Vytvořit zásoby pro sebe, rodinu a blízké. Ale především získávat dovednosti.

V případě okupace našeho státu lze zaujmout pouze jediné možné stanovisko, a tím je aktivní odpor. Jedině fyzické ztráty na straně okupační správy nepřátelské země, nastoleného režimu a kolaborantů ochromují jejich činnost.

Chceme-li se vyhnout mnichovskému traumatu, musíme bojovat jakýmikoliv prostředky, a to i za cenu porušení rozkazů a vládních nařízení. Odpor musí být fyzicky citelný na každém kroku. Jedině tak zasejeme strach do řad okupační správy. I za cenu represí jakéhokoliv rozměru a podob je jedině fyzická likvidace členů okupační správy a především jejího vedení možnou odpovědí a způsobem, jak se vyvarovat desítky let trvajícího vlivu naší zemi.

Historie je matkou vědomostí, v ní můžeme číst jako v otevřené knize. Víme, co by nás čekalo.

Každý muž, žena, táta od rodiny, mladý chlapec, či dívka kteří si uvědomují, že bojovat za vlast neznamená bojovat za stát či jeho vedení, ale znamená bojovat za vlastní rodinu, přátele, způsob života a potomky.

Mladí, staří nesmí podlehnout strachu a zbabělosti.

Učit se v zacházení se zbraní nemusí automaticky znamenat vstoupit do ozbrojených sil státu, i když sám bych to každému člověku doporučil alespoň na základní formu výcviku.

Když někdo již nemůže skrze zdravotní stav, věk či jiné okolnosti. To ale neznamená, že člověk na invalidním vozíku či osmdesátník nemá možnost klást odpor. Získat zbrojní oprávnění a trénovat se zbraní je další a velice důležitou cestou. A jsou další a další způsoby, jak se připravit. Ale na to máme čas dnes, ne až to přijde! Potom už na přípravu nebude čas.

Češi jsou jedním z nejinteligentnějších národů vůbec. Opět to dokládají historická fakta. Vzpomeňme jen na zástupy vynálezců, konstruktérů až po garážové kutily. Toto je fenomén jinde na světě nevídaný. Využijme toho tedy.

V případě napadení naší země už není čas na nadávky, není čas na sezení u piva. Na to už je pozdě a než bychom se nadáli, mohlo by během toho uplynout dalších čtyřicet let fyzického, mentálního a kulturního mrzačení naší země a obyvatel.

Až se vás vaše děti, vnoučata a pravnoučata jednou zeptají, co jste dělali vy, nebuďte těmi, kteří se před nimi budou stydět za vlastní zbabělost, lenivost a neochotu postavit se nepříteli, když jiní za své rodiny pokládali život.

Do dějin se zapisují jen hrdinové. Ty, kteří pohodlně seděli doma, sežere čas a za sto let si na ně nikdo nevzpomene.

Přemýšlíte-li tedy, zda vstoupit do armády, k policii, záchranářům, nepřemýšlejte, udělejte to. Alespoň si to zkuste.

Přemýšlíte, zda nepřišla doba pořídit si domů zbraň? Na tuto otázku bylo již taktéž odpovězeno.

Ten, kdo si neuvědomuje fakt, že jsme ve válce, je hlupákem a dobrovolnou obětí.

Je to už jen na každém z nás.

Autor: Jaroslav Alexandr Dvořák