Fórum Kvelbu

Myslivost - přežitek či nezbytnost ?

Eliška Marie Nedvědová · 14. 09. 2026 13:19 130

Myslivost není jen lov. Je to odpovědnost za krajinu, zvěř i budoucnost přírody Myslivost patří mezi činnosti, které v současné společnosti vyvolávají silné emoce. Pro jedny představuje humánní a důležitou součást péče o krajinu, pro druhé je spojována výhradně s usmrcováním zvěře. Mezi těmito dvěma pohledy však často chybí to nejdůležitější a to skutečné pochopení toho, co myslivost znamená, jaké má úkoly a proč v moderní krajině stále existuje. Myslivost není pouze lov. Lov je jen jednou, byť viditelnou, součástí mnohem širšího systému péče o volně žijící živočichy a jejich životní prostředí. Je to činnost, která propojuje biologii, ekologii, hospodaření v krajině, ochranu přírody, tradici, etiku i odpovědnost člověka vůči živým tvorům. Přesto je dnes často hodnocena lidmi, kteří nikdy neviděli skutečnou práci myslivce, neznají legislativu upravující lov zvěře a nerozumějí základním principům fungování populací volně žijících živočichů. Tato neznalost dává velký prostor pro manipulace ze stran například "neziskových" organizací. A právě v neznalosti vzniká jeden z největších problémů současné veřejné debaty o myslivosti. Co myslivost skutečně znamená? Podle české legislativy je myslivost soubor činností směřujících k ochraně, chovu a obhospodařování zvěře jako součásti přírodního bohatství. Nejde tedy o nahodilou aktivitu jednotlivce, který se rozhodne vyrazit do lesa se zbraní. Myslivost má jasně stanovený právní rámec a její výkon podléhá celé řadě pravidel. Součástí myslivecké činnosti je například sledování početních stavů zvěře, péče o její zdravotní stav, ochrana přirozeného prostředí, prevence škod způsobených zvěří, monitoring nemocí a parazitů, zajišťování vhodných podmínek pro přežití v období nouze nebo pomoc při ochraně mláďat. Myslivec se zároveň podílí na regulaci populací některých druhů tam, kde jejich početnost přesahuje možnosti prostředí nebo způsobuje významné škody. To vše jsou činnosti, které veřejnost často nevidí, nebo je nazývá "výmluvami pro vraždění ". Vidí pouze okamžik, kdy myslivec drží ulovenou zvěř. Nevidí důvody lovu. Nevidí týdny a měsíce předtím, kdy sleduje stav honitby, pečuje o zařízení, kontroluje výskyt zvěře, pomáhá při záchraně mláďat nebo řeší následky lidských zásahů do krajiny. Myslivost je dlouhodobá práce. Lov je pouze její nejviditelnější a nejkontroverznější částí. Myslivost jako součást péče o krajinu Příroda, jak ji známe dnes, není nedotčenou divočinou. Česká krajina je po staletí utvářena lidskou činností. Zemědělství, lesnictví, výstavba, doprava, změny vodního režimu i úbytek přirozených stanovišť zásadně ovlivňují životní podmínky volně žijících živočichů. Mnohé druhy se musí přizpůsobovat prostředí, které se v průběhu desetiletí výrazně změnilo. Zároveň došlo k významným změnám v přirozených regulačních mechanismech. Některé druhy predátorů byly v minulosti téměř vyhubeny, jiné se dnes vracejí do krajiny. Změnila se struktura zemědělské krajiny, dostupnost potravy i podmínky pro rozmnožování zvěře. Představa, že příroda vždy sama automaticky nastolí ideální rovnováhu, je romantická, ale neodpovídá realitě dnešní kulturní krajiny. Člověk přírodu zásadně ovlivnil. A pokud ji ovlivnil, nese také odpovědnost za to, jakým způsobem bude o její fungování pečovat. Myslivost je jedním z nástrojů této péče. Neznamená to, že člověk má přírodu ovládat podle svých představ. Znamená to, že v prostředí, které je již výrazně ovlivněné lidskou činností, je nutné hledat odborná řešení, jak udržet zdravé a životaschopné populace volně žijících živočichů. Proč je regulace populací někdy nezbytná? Jedním z nejčastějších argumentů odpůrců myslivosti je otázka: „Proč prostě přírodu nenechat být?“ Odpověď je jednoduchá, ale vyžaduje pochopení základních ekologických principů. Každý ekosystém má určitou kapacitu, tedy schopnost uživit a dlouhodobě podporovat určité množství živočichů. Tato kapacita není neomezená. Ovlivňuje ji množství potravy, dostupnost vody, kvalita prostředí, velikost území, přítomnost predátorů i klimatické podmínky. Pokud početnost určitého druhu dlouhodobě překračuje možnosti prostředí, dochází k celé řadě problémů. Zvěř může způsobovat rozsáhlé škody na lesních porostech, zemědělských plodinách a přirozené obnově lesa. Mladé stromky mohou být opakovaně poškozovány okusem, což komplikuje jejich růst a zvyšuje náklady na obnovu lesních porostů. Vysoká koncentrace zvířat na omezeném území může zároveň zvyšovat riziko přenosu infekčních onemocnění a parazitů. Regulace populací proto není automaticky výrazem nenávisti ke zvířatům. V mnoha případech je právě naopak součástí odpovědného hospodaření, jehož cílem je zabránit dlouhodobému poškozování celého ekosystému. Důležité je, aby byla prováděna odborně, zákonně a s respektem k biologickým potřebám jednotlivých druhů. Lov není totéž co zabíjení pro zábavu Veřejnost často vnímá lov jako samotný akt usmrcení zvířete. Zodpovědná myslivost však lov chápe jako nástroj, který má svůj účel, pravidla a hranice. Lov není v moderní myslivosti nahodilou činností. Podléhá zákonům, vyhláškám a pravidlům bezpečnosti. U jednotlivých druhů existují stanovené doby lovu, podmínky výkonu myslivosti a pravidla, která mají chránit zvěř i samotné osoby pohybující se v krajině. Myslivec musí splňovat zákonné požadavky, mít odpovídající oprávnění a při výkonu myslivosti respektovat celou řadu povinností. Etika lovu zároveň není pouze otázkou legislativy. Zodpovědný myslivec si uvědomuje, že zvěř není terč, hračka ani prostředek k dokazování vlastní hodnoty. Je to živý tvor, ke kterému je třeba přistupovat s úctou. Součástí myslivecké etiky je snaha o co nejhumánnější průběh lovu, minimalizace utrpení, znalost chování a anatomie zvěře i odpovědnost za to, co člověk svou činností způsobí. Rozdíl mezi odborným lovem a bezohledným zabíjením je zásadní. Stejně jako rozdíl mezi člověkem, který rozumí biologii a hospodaření s populacemi, a člověkem, který si o myslivosti vytvořil názor pouze na základě emotivního obrázku na sociálních sítích. Co veřejnost často nevidí Myslivecká práce začíná dlouho před samotným lovem a pokračuje i po něm. Myslivci tráví v krajině velké množství času. Sledují vývoj populací, pozorují zdravotní stav zvěře, zaznamenávají změny v prostředí a reagují na situace, které mohou mít negativní dopad na životní podmínky živočichů. V období nouze pomáhají zvěři překonat náročné klimatické podmínky. V zimě mohou zajišťovat přístup k potravě v oblastech, kde je přirozená nabídka omezená. V období sucha se zabývají dostupností vody a sledují stav zvěře. Pomáhají také při ochraně mláďat před zemědělskou technikou, upozorňují na nebezpečí v krajině a v mnoha případech se podílejí na záchraně zraněných živočichů. Myslivecká činnost zahrnuje rovněž práci s dětmi a veřejností. Mnozí myslivci vedou přírodovědné kroužky, organizují vzdělávací programy a učí děti poznávat jednotlivé druhy zvěře, jejich stopy, životní prostředí i význam ochrany přírody. To je realita myslivosti, která se do internetových diskusí často vůbec nedostane. Myslivost a ochrana přírody se nevylučují Jedním z nejrozšířenějších mýtů je tvrzení, že kdo loví, nemůže mít rád přírodu. Takové tvrzení je logicky nesmyslné. Láska k přírodě totiž nemá pouze jednu podobu. Někdo ji vyjadřuje fotografováním zvířat, jiný ochranou biotopů, další vědeckým výzkumem a jiný péčí o krajinu prostřednictvím myslivosti. Myslivec může mít hluboký vztah ke zvěři právě proto, že ji zná. Ví, jak se jednotlivé druhy chovají, jaké mají potřeby, jak přežívají zimu, jak fungují jejich sociální skupiny a jak citlivě reagují na změny prostředí. Člověk, který tráví v přírodě pravidelně stovky hodin, často vnímá její zákonitosti jinak než někdo, kdo ji navštěvuje pouze příležitostně. To samozřejmě neznamená, že každý myslivec je automaticky odborník nebo že v myslivosti neexistují chyby. Znamená to však, že nelze odmítat celý obor pouze na základě stereotypu. Myslivost má i význam kulturní a historický Myslivost není pouze moderní způsob hospodaření se zvěří. Je také součástí české kulturní tradice. Po staletí ovlivňovala vztah člověka ke krajině, vznikala kolem ní specifická kultura, zvyky, terminologie, hudba, literatura i řemesla. Myslivecké tradice však nejsou pouze o uniformách, trubačích nebo trofejích. Jejich skutečný význam spočívá především v předávání odpovědnosti vůči přírodě z generace na generaci. Trofej pro zodpovědného myslivce nemusí být symbolem chlubení se smrtí zvířete. Často představuje připomínku konkrétního příběhu, času stráveného v přírodě, respektu k ulovené zvěři a odpovědnosti, která s lovem souvisí. Stejně jako fotografie z promoce nebo vzpomínka na důležitý životní okamžik může mít i myslivecká trofej či fotografie z lovu osobní a kulturní význam. Problém neinformovanosti ve veřejné debatě Jedním z největších problémů současné diskuse o myslivosti je nedostatek znalostí. Sociální sítě umožnily, aby se k odborným otázkám vyjadřoval prakticky kdokoliv. To samo o sobě není špatně. Každý člověk má právo na názor. Problém nastává ve chvíli, kdy se názor začne vydávat za fakt a emoce za odborný argument. Myslivost je oblast, která vyžaduje znalost biologie, ekologie, legislativy i praktických zkušeností. Nelze ji objektivně posuzovat pouze podle několika fotografií, emotivních videí nebo tvrzení aktivistických organizací. Stejně tak nelze vytvořit objektivní obraz myslivosti na základě jednotlivých případů pochybení. Pokud někdo poruší zákon, má být jeho jednání řešeno. Pokud někdo jedná neeticky, je legitimní to kritizovat. Ale odsuzovat celý obor kvůli jednotlivci je stejně nespravedlivé jako tvrdit, že všichni veterináři ubližují zvířatům, protože existuje případ pochybení na veterinární klinice. Odborná diskuse musí pracovat s fakty, nikoliv s kolektivní vinou. Kritika je legitimní. Nenávist nikoliv. Myslivost není nad kritikou. Stejně jako jakákoliv jiná lidská činnost může mít své problémy, své chyby i jednotlivce, kteří pravidla nedodržují. Je správné upozorňovat na porušování zákona, diskutovat o vhodnosti některých postupů nebo hledat lepší způsoby hospodaření v krajině. Rozdíl však spočívá v tom, zda kritika směřuje ke konkrétnímu problému, nebo zda se stává nástrojem útoku proti celé skupině lidí. V posledních letech lze na sociálních sítích pozorovat stále agresivnější komunikaci vůči myslivcům. Objevují se označení jako „vrazi“, „psychopati“, „zrůdy“ nebo „sadisté“. Lidé, kteří nikdy osobně nepoznali konkrétního myslivce, si dovolují soudit jeho charakter pouze na základě toho, že vykonává zákonnou činnost. Takový způsob komunikace není odbornou kritikou. Je to dehumanizace. A dehumanizace je nebezpečná právě proto, že zbavuje člověka práva být vnímán jako konkrétní osoba se svými názory, zkušenostmi a lidskou důstojností. Výhrůžky myslivcům nejsou projevem ochrany zvířat Zvláštní kapitolou jsou výhrůžky. Nesouhlasit s myslivostí je právo každého člověka. Kritizovat zákony, diskutovat o způsobech hospodaření nebo prosazovat změny legislativy je součástí demokratické společnosti. Nikdo však nemá právo vyhrožovat druhému člověku násilím jen proto, že má jiný názor nebo vykonává jinou profesi či zájmovou činnost. Výhrůžky myslivcům, jejich rodinám nebo jejich majetku nejsou aktivismem. Nejsou ochranou zvířat. Nejsou důkazem morální převahy. Jsou pouze projevem agrese. A pokud někdo tvrdí, že bojuje za lepší svět a ochranu živých tvorů, měl by si uvědomit, že nenávist vůči lidem není žádnou formou ochrany přírody. Nelze hlásat soucit ke zvířatům a současně považovat lidskou důstojnost za něco, co lze beztrestně pošlapávat. Kde končí svoboda projevu? Svoboda slova je jedním ze základních principů demokratické společnosti. Každý má právo vyjádřit svůj názor, nesouhlasit s myslivostí nebo prosazovat její změnu. Svoboda projevu však neznamená beztrestnou možnost vyhrožovat, šířit nepravdivá tvrzení o konkrétních lidech či celém oboru nebo podněcovat nenávist. Rozdíl mezi kritikou a útokem je zásadní. Kritika říká: „S tímto postupem nesouhlasím.“ Útok říká: „Jsi zrůda a zasloužíš si násilí.“ První je součástí veřejné diskuse. Druhé je selháním komunikace i základní lidské slušnosti. Je smutné, že někteří lidé, kteří sami požadují respekt k životu a citlivé zacházení se zvířaty, nejsou schopni stejný respekt projevit vůči lidem. Přitom právě respekt by měl být základem každé skutečné ochrany přírody. Myslivost není bezchybná. Ale zaslouží si férové hodnocení. Je důležité říci otevřeně, že myslivost není dokonalá. Existují jednotlivci, kteří mohou porušovat zákony. Existují situace, které je třeba řešit. Existují také rozdílné názory na některé metody hospodaření se zvěří. To však není důvod k odmítnutí celého systému. Stejně jako bychom kvůli jednomu nepoctivému lékaři nezrušili celé zdravotnictví a kvůli jednomu špatnému učiteli nezpochybňovali existenci školství, nelze kvůli jednotlivým pochybením odsuzovat všechny myslivce. Budoucnost myslivosti není v nenávisti, ale ve vzdělávání Pokud chceme vést seriózní diskusi o budoucnosti přírody, měli bychom začít u vzdělávání. Veřejnost by měla mít možnost získávat informace o myslivosti z odborných a důvěryhodných zdrojů, nikoliv pouze z emotivních kampaní. Myslivci by měli být připraveni otevřeně komunikovat o své práci, vysvětlovat její význam a přibližovat veřejnosti realitu péče o zvěř. A společnost by měla být ochotna naslouchat i názorům, které se jí nelíbí. Protože příroda není vlastnictvím jedné názorové skupiny. Není výhradním prostorem myslivců, ochránců přírody, aktivistů ani turistů. Patří všem a právě proto bychom o ní měli rozhodovat na základě znalostí, nikoliv na základě nenávisti. Myslivost není přežitek, který lze jednoduše odmítnout jedním emotivním příspěvkem na sociálních sítích. Je to činnost s dlouhou historií, jasným legislativním rámcem a významnou úlohou v péči o volně žijící živočichy a krajinu. Její součástí je lov, ale také ochrana, monitoring, péče, odpovědnost a respekt k přírodním zákonitostem. Myslivec není automaticky nepřítelem zvířat jen proto, že vykonává svou činnost. Stejně jako člověk, který nesouhlasí s myslivostí, není automaticky nepřítelem přírody. Rozdílné názory mohou existovat vedle sebe. Co by však existovat nemělo, je přesvědčení, že neznalost opravňuje k urážkám, že emoce nahrazují fakta a že výhrůžky jsou legitimním nástrojem veřejné diskuse. Ochrana přírody nezačíná nenávistí k lidem. Začíná znalostmi. Pokorou. Respektem. A odpovědností za to, co po sobě v krajině zanecháme. A možná bychom si měli připomenout ještě jednu jednoduchou věc: než začneme někoho odsuzovat, měli bychom nejprve skutečně vědět, o čem mluvíme. S mysliveckým pozdravem Eliška Marie Nedvědová