Prepperství, nebo budování vlastního kultu osobnosti?

Poslední dobou sleduju příspěvky jednoho člověka, který se rád prezentuje jako zkušený prepper s patnáctiletou praxí. Píše o zásobách, technologiích, budování komunit, spolupráci a přípravě na zlé časy. Na první pohled samé rozumné věci. Jenže když jsem se do jeho příspěvků začetl trochu víc, začalo mi na tom něco nesedět.

Nechci nikomu počítat konzervy ve sklepě, závidět generátor, soláry ani stodolu plnou dřeva. Každý máme jiné možnosti, jiné zkušenosti a jiný rozpočet. Pokud má někdo peníze a rozhodne se je investovat do přípravy, jeho věc. Naopak mu to přeju.

Jenže mezi tím, že se člověk připravuje na průser, a tím, že se začne stavět do role autority, která bude ostatním vysvětlovat, kdo je dobrý prepper a kdo jen gaučový expert, je kurva velký rozdíl.

A právě o tom chci mluvit.

Dobrý člověk, stratég, gaučák a agresor

V jednom ze svých příspěvků autor představuje vlastní kategorizaci prepperů. Máme tu běžné preppery, které nazývá dobrými lidmi, stratégy, hardcore preppers, agresory a samozřejmě jeho oblíbené gaučáky a experty.

Sám přitom otevřeně píše, že chce některé skupiny zesměšňovat a jiné ostrakizovat.

To mě docela pobavilo.

Na jedné straně totiž čteme o tom, jak je spolupráce základem přežití společnosti, jak potřebujeme budovat komunity a jak se musíme připravovat na dobu, kdy si budeme navzájem pomáhat.

Na druhé straně tu máme člověka, který si vytvořil vlastní škatulky a podle nich hodlá posuzovat ostatní.

Samozřejmě, že mezi preppery existují lidé, kteří toho moc neumí, ale mají plnou hubu řečí. Stejně tak existují lidé, kteří se připravují na úkor ostatních a v případné krizi by chtěli sklízet plody cizí práce. To není žádná novinka.

Jenže nesouhlas s nějakým názorem z tebe automaticky nedělá gaučáka. Kritika z tebe nedělá destruktivní živel a jiný pohled na svět z tebe nedělá špatného člověka.

Pokud chci budovat komunitu, musím počítat s tím, že v ní budou lidé s různými názory, zkušenostmi a schopnostmi. Jinak nebuduju komunitu, ale skupinu lidí, kteří se musí vejít do mých představ.

A to je sakra rozdíl.

Patnáct let praxe. A co z toho?

Autor se prezentuje jako člověk s patnáctiletou praxí. Dobře. Jenže samotný počet let mi neříká vůbec nic, pokud nevím, co člověk za tu dobu skutečně dělal a co se naučil.

Když projdu jeho příspěvky, najdu spoustu informací o skladování potravin, nákupu zásob, hospodaření, technologiích a vybavení domácnosti. Některé jsou zajímavé, jiné představují osobní zkušenosti, ke kterým se může dopracovat spousta dalších lidí.

A to je v pořádku. Od toho přece zkušenosti sdílíme.

Ale pokud má jeho patnáctiletá praxe spočívat především v tom, co nám předvádí v těchto příspěvcích, pak se ptám, čím se vlastně tak zásadně odlišuje od ostatních.

Protože jestli je měřítkem preperství nakoupit zásoby, mít nářadí, připravit si zdroj energie a přemýšlet dopředu, tak tu máme spoustu lidí, kteří to zvládají také. Někteří s mnohem menším rozpočtem, někteří v paneláku a někteří bez možnosti objednat si několik tun materiálu a nechat si je přivézt až ke dveřím.

Peníze dokážou přípravu výrazně usnadnit. Samy o sobě ale z člověka nedělají zkušenějšího prepera, schopnějšího člověka ani větší autoritu.

A právě tady bych byl opatrný s tím, když někdo začne vystupovat, jako by jeho způsob přípravy představoval nějaký vyšší stupeň preperství.

Mít prostředky a umět je využít je jedna věc. Měřit podle toho schopnosti ostatních je věc druhá.

Komunita má i jiné osobnosti než jednoho stratéga

A teď se dostávám k něčemu, co mi na celé věci přijde snad ještě zajímavější.

V naší komunitě jsou lidé, jejichž přínos pro ostatní považuju za mnohonásobně větší, než jaký dokáže vyvolat sebevíc sebevědomý příspěvek na sociálních sítích.

Lidé, kteří mají skutečné zkušenosti, předávají ostatním znalosti, pomáhají, něco budují a posouvají komunitu kupředu. A za celou dobu, co je sleduju, jsem od nich nečetl nic, co by na mě působilo tak egotripicky jako některé příspěvky našeho staromilce.

Nepotřebují ostatním vysvětlovat, do jaké kategorie patří. Nemusejí sami sebe stavět do role stratégů a rozhodovat, kdo je dostatečně dobrý, aby se s nimi mohl bavit.

Prostě něco dělají.

A jejich práce mluví za ně.

Jednu věc ale autorovi uznat musím. Dokázal si kolem sebe vytvořit okruh lidí, kteří mu důvěřují a jsou ochotní se zapojit do jeho projektu. To se mu povedlo a nemá smysl mu to upírat.

Ale získat si respekt lidí a následně se stavět na úroveň těch, kteří mají za sebou skutečně významnou práci pro komunitu, jsou dvě naprosto odlišné věci.

A když někdo začne sám sebe prezentovat jako stratéga, který buduje síť dobrých lidí a zachraňuje společnost, zatímco ostatní rozděluje do kategorií, nemůžu si pomoct, ale celé mi to připadá poněkud úsměvné.

Možná je to jen můj dojem. Ale přesně takový dojem ve mně ty příspěvky vyvolávají.

A kdo jsem vlastně já, abych tohle všechno psal?

Abychom si rozuměli, já se rozhodně nepovažuju za žádného velkého stratéga ani odborníka, který má patent na rozum.

Jsem obyčejný kluk, kterého od malička posedl survival, chladné a střelné zbraně, pasti, partyzánská válka a všechno, co se točí kolem schopnosti poradit si v situaci, kdy běžné věci přestanou fungovat.

Je to můj dlouhodobý zájem. Učím se, čtu, zkouším, zajímám se o nové věci a snažím se své znalosti posouvat dál.

A víš co? V životě bych si nedovolil automaticky se stavět na stejnou úroveň jako lidé, kteří mají v některých oblastech mnohem větší znalosti a zkušenosti než já.

Můžu mít svůj názor. Můžu s někým nesouhlasit. Můžu napsat kritický článek. Ale to ze mě ještě nedělá autoritu, která bude ostatním rozdávat nálepky a rozhodovat, kdo je dobrý prepper a kdo jen gaučový expert.

Já vím, co mě baví, co se chci naučit a kde mám svoje limity.

A myslím si, že právě schopnost přiznat si vlastní limity je jedna z věcí, kterou bychom se měli učit všichni.

Jediná oblast, ve které si kurva věřím, je čtení lidí.

Jako člověk, který si v životě prošel traumatickými zkušenostmi, jsem se naučil věnovat velkou pozornost tomu, jak se lidé chovají, jak komunikují a jaký je rozdíl mezi tím, co říkají, a tím, jak působí jejich jednání.

Neznamená to, že mám vždycky pravdu. Nejsem detektor lži a neumím člověku nahlédnout do hlavy.

Ale když mi na někom něco nesedí, většinou tomu věnuju pozornost.

A u tohoto člověka mi něco smrdí.

Neříkám, že tím automaticky dokazuju nějaké nekalé úmysly. Říkám, že na mě jeho vystupování působí způsobem, který ve mně vyvolává nedůvěru. A když už někdo sám veřejně píše o tom, jak důkladně prověřuje ostatní, myslím, že je naprosto legitimní podívat se kriticky i na něj.

Kdo prověřuje koho?

Autor ve svých příspěvcích popisuje, jak si prohlíží digitální stopy zájemců o vstup do své komunity, sleduje jejich reakce, přátele a shání na ně reference.

Zdůvodňuje to tím, že chce minimalizovat riziko a mít jistotu, koho si pouští k tělu.

Rozumím tomu. Pokud někdo buduje uzavřenou skupinu lidí, kteří si mají v případě krize důvěřovat, je pochopitelné, že nechce dovnitř pustit každého.

Jenže pokud se někdo rozhodne prověřovat ostatní, musí počítat s tím, že se lidé začnou podobně dívat i na něj.

A přesně to se stalo.

Z čisté zvědavosti, ale i na základě pochybností, které ve mně jeho příspěvky vyvolaly, jsem se začal o jeho veřejné působení zajímat podrobněji. A nebyl jsem sám.

Podíval jsem se na jeho veřejně dostupné příspěvky, způsob komunikace a na to, jak prezentuje sebe i ostatní. Mluvil jsem také s dalšími lidmi, kteří k jeho působení mají výhrady.

A panečku, člověk se někdy dozví zajímavé věci.

To samozřejmě neznamená, že každá kritika, kterou o někom uslyšíš, je automaticky pravdivá. Ani to, že když se sejde více lidí, kteří někoho nemají rádi, musí být jejich hodnocení správné.

Proto je potřeba oddělovat ověřitelné skutečnosti od osobních dojmů, zkušeností a interpretací.

Ale stejně tak by bylo naivní předpokládat, že člověk, který sám sebe prezentuje jako autoritu, je automaticky nad jakoukoli pochybností.

Pokud chce někdo prověřovat ostatní, musí se smířit s tím, že ostatní budou prověřovat i jeho veřejná tvrzení.

A jestli má jeho projekt stát na důvěře, měl by počítat s tím, že důvěru nelze vynutit ani si ji přisvojit vlastním prohlášením.

Musí se budovat.

Švestkobraní, které mi vlastně otevřelo oči

Teď si možná někdo řekne, že jsem jen zhrzený, protože mě dotyčný nepozval na své Švestkobraní.

A víš co? Klidně si to mysli.

Je to jednoduché vysvětlení, které se přímo nabízí. Kritizuju člověka, který mě nepozval na svou soukromou akci, takže jsem uražený a potřebuju si vyřídit účty.

Jenže s odstupem času jsem za to vlastně rád.

Ne proto, že bych měl něco proti lidem, kteří tam byli. Ani proto, že by někdo měl povinnost mě zvát na své soukromé setkání.

Neměl.

Ale právě tahle situace mě přiměla podívat se na celé jeho působení trochu jinak. Místo abych řešil, proč jsem nebyl pozvaný, začal jsem přemýšlet o tom, jakým způsobem se prezentuje, jak mluví o ostatních a co vlastně znamená jeho představa komunity.

A čím víc jsem toho četl, tím méně mi to celé dávalo smysl.

Možná jsem některé věci dříve přehlížel. Možná jsem jim nepřikládal takovou váhu. Každopádně právě s odstupem času jsem začal vidět rozpory, které mi předtím unikaly.

A tak jsem udělal přesně to, co podle svých slov dělá i on.

Začal jsem se dívat na veřejné informace a digitální stopy člověka, který mě zajímal.

Ironie, co?

Člověk se někdy musí dostat mimo vlastní okruh, aby si dokázal udělat lepší obrázek o tom, co se v něm vlastně děje.

A jestli mě nepozvání na Švestkobraní přivedlo k tomu, abych se na celou věc podíval kritičtěji, pak to pro mě nakonec mělo svůj přínos.

Prepperství není soutěž o největší ego

Na závěr bych chtěl říct jednu věc.

Nemám nic proti lidem, kteří píšou knihy, prodávají vlastní produkty, budují komunity nebo se snaží předávat zkušenosti ostatním. Pokud za jejich prací něco stojí, zaslouží si uznání.

Nemám ani nic proti lidem, kteří mají více peněz, lepší vybavení nebo větší zásoby než já.

Vadí mi ale, když se z toho začne stávat měřítko toho, kdo má právo ostatní poučovat, hodnotit a rozdělovat.

Vadí mi, když někdo hlásá spolupráci, ale zároveň otevřeně mluví o zesměšňování a ostrakizaci určitých skupin lidí.

Vadí mi, když se někdo staví do role stratéga a budovatele komunity, zatímco si sám přisvojuje právo určovat, kdo je dostatečně dobrý, aby do ní patřil.

A vadí mi, když se vlastní zkušenosti začnou prezentovat způsobem, který vytváří dojem, že ostatní jsou proti nim jen nezkušení gaučáci.

Protože prepperství není titul.

Není to počet tun dřeva, tisíce konzerv ve sklepě, drahý generátor ani počet lidí, kteří tě obdivují.

Je to soubor schopností, zkušeností, znalostí a rozhodnutí, které člověku pomáhají zvládat problémy. A taky schopnost spolupracovat s ostatními, i když nejsou úplně stejní jako my.

Já jsem pořád jen obyčejný kluk, který se chce učit nové věci, posouvat svoje schopnosti a jednou být co nejlépe připravený na situace, které mohou přijít.

Nepotřebuju si kvůli tomu říkat stratég.

Nepotřebuju rozdělovat lidi na dobré a špatné preppery.

A nepotřebuju, aby mi někdo přiznal titul odborníka.

Stačí mi, když budu vědět, co umím, co neumím a na koho se můžu spolehnout.

Protože až jednou opravdu půjde do tuhého, bude úplně jedno, kdo se na internetu prohlásil za stratéga. Rozhodovat bude to, co skutečně umíme, jak se zachováme a jestli dokážeme táhnout za jeden provaz.

A já si raději budu stát vedle lidí, kteří nepotřebují ostatním neustále vysvětlovat svou důležitost.

Protože ti největší machři, které jsem v životě potkal, většinou neměli potřebu všem kolem sebe vysvětlovat, jak velcí machři vlastně jsou.