Proč myslivci loví?

Proč myslivci loví?

Protože příroda není pohádka a péče o zvěř nekončí u krmelce

Můj pohled myslivkyně na lov, únosné stavy zvěře, odpovědnost člověka a předsudky, které se kolem myslivosti stále dokola opakují.

"Myslivci se vyžívají v zabíjení.“ "Chtějí toho zabít co nejvíc.“ "Jsou to vrazi a psychopati.“ A když se myslivec vyfotí s uloveným kusem zvěře, dozví se, že se chlubí mrtvolou. Podobná tvrzení čítám v diskusích nejen o myslivosti pravidelně. Někdy je píší lidé, kteří se o přírodu skutečně zajímají, jindy ti, jejichž představa o myslivosti končí u fotografie lovce s uloveným zvířetem.

Právě tady podle mě začíná jeden z největších problémů současné debaty: soudíme celou činnost podle jejího nejviditelnějšího okamžiku, aniž bychom rozuměli tomu, co mu předchází, proč k němu dochází a jakou odpovědnost s sebou nese.

Jsem myslivkyně a rozhodně netvrdím, že každý člověk, který vlastní lovecký lístek, je automaticky vzorem etiky a odpovědnosti. Stejně jako v každém jiném oboru se i mezi myslivci najdou lidé, jejichž jednání si zaslouží kritiku. Odmítám ale představu, že samotná skutečnost, že je člověk myslivec a loví, z něj dělá bezcitného násilníka. Lov je jednou z částí myslivosti, kterou nelze oddělit od péče o zvěř, znalosti její biologie, ochrany přírody a odpovědného hospodaření v krajině.

A pokud chceme o myslivosti skutečně diskutovat, tedy i psát kritické komentáře, měli bychom začít u svého vzdělání v dané problematice. Třeba u otázky, která je podstatně důležitější než to, zda se nám pohled na ulovené zvíře líbí: Jaké stavy zvěře naše krajina dokáže dlouhodobě uživit a kdo ponese odpovědnost, pokud se její populace dostanou do nerovnováhy?

Představme si honitbu, ve které žije vysoký počet srnčí zvěře. Na první pohled to může působit jako důkaz zdravé přírody. Zvěř je vidět, pohybuje se po polích a okrajích lesa a člověk má pocit, že se jí daří. Jenže samotný počet pozorovaných zvířat nám o skutečném stavu populace ani o kvalitě jejího prostředí neřekne všechno.

Rozhodující je také dostupnost potravy, vody a krytu, zdravotní stav zvěře, věková a pohlavní struktura populace, její reprodukční schopnost, podmínky prostředí a míra rušení. Důležitá je rovněž úživnost konkrétního prostředí, tedy schopnost krajiny dlouhodobě poskytovat zdroje potřebné k životu, aniž by docházelo k nepřijatelnému poškozování ekosystému.

Právě zde se dostáváme k pojmu, který by měl být součástí každé seriózní debaty o myslivosti: úživnost honitby

Úživnost vyjadřuje, jaké množství zvěře je dané prostředí schopné uživit s ohledem na své podmínky a cíle hospodaření. Není to univerzální číslo, které by se dalo jednoduše přenést z jedné honitby do druhé. Jinou situaci představuje pestrá krajina s dostatkem přirozené potravy, remízky, mokřady a rozmanitými lesními porosty a jinou intenzivně zemědělsky využívaná oblast nebo les s rozsáhlými stejnověkými porosty a omezenou potravní nabídkou.

Zároveň je nutné rozlišovat mezi tím, kolik zvěře prostředí uživí, a tím, jaké množství zvěře je přijatelné z hlediska ochrany lesa, zemědělských kultur, biodiverzity a dalších zájmů v krajině. I populace, která má dostatek potravy, může při vysoké početnosti působit významné škody na přirozené obnově lesa nebo zemědělských plodinách.

Cílem myslivosti proto nemůže být pouze to, aby bylo zvěře co nejvíce. Stejně tak by ale nemělo být cílem bezhlavě její početnost snižovat. Smyslem je udržovat populace v takovém stavu, který odpovídá ekologickým podmínkám, potřebám ochrany přírody a zásadám odpovědného hospodaření.

A co se stane, když zvěře zůstane příliš mnoho?

Zvěř není problémem sama o sobě. Je přirozenou součástí ekosystému a má v něm své místo. Problém nastává tehdy, když početnost některých druhů, jejich prostorové rozložení nebo způsob využívání prostředí vedou k nepřiměřeným dopadům.

Typickým příkladem je okusování mladých stromků, poškozování terminálních výhonů nebo loupání kůry. Pokud zvěř opakovaně poškozuje přirozené zmlazení a výsadby, mohou mít některé dřeviny problém odrůst a les se nemusí obnovovat v druhové skladbě, kterou bychom potřebovali. Výsledkem může být nejen ekonomická škoda, ale také omezení druhové a strukturální rozmanitosti lesa.

V zemědělství může zvěř poškozovat plodiny, louky a další porosty. U některých druhů a za určitých podmínek mohou vysoké hustoty populace přispívat také k rychlejšímu šíření parazitů či infekčních onemocnění - například liška obecná a tasemnice liščí. Konkrétní dopady se liší podle druhu zvěře, prostředí a situace; nelze automaticky tvrdit, že každý početnější výskyt znamená přemnoženou nebo nemocnou populaci.

Příliš vysoká početnost může být problematická i pro samotnou zvěř. Dostatek potravy v jednom období ještě neznamená, že budou mít všichni jedinci dostatečné zdroje během celého roku. Zásadní je také dostupnost klidových míst a možnost bezpečně využívat prostředí bez nadměrného rušení.

Proto považuji za zavádějící představu, že nejlepší péčí o zvěř je nechat ji jednoduše množit bez jakéhokoli zásahu. Tedy jak je častý argument neznalých " nechte přírodu ať si poradí sama". V přírodě existují přirozené regulační mechanismy, mezi něž patří predace, nemoci, nedostatek potravy i počasí. Jejich působení ale není všude stejné a v kulturní krajině, kterou člověk výrazně přetvořil, nemusí samy zajistit takovou rovnováhu, jakou si představujeme.

Člověk totiž zvěř nejen loví. Zároveň mění její prostředí, vytváří rozsáhlé zemědělské monokultury, buduje silnice, rozšiřuje zástavbu a fragmentuje krajinu. Pokud jsme součástí problému, nemůžeme se tvářit, že odpovědnost za jeho řešení přírodě jednoduše předáme.

A proč tedy myslivci loví?

Odpověď je složitější než prosté "protože chtějí“ nebo hůře "protože chtějí vraždit". Odpovědný lov má několik důvodů a jejich význam se liší podle druhu zvěře, stavu populace a konkrétní situace.

Jedním z nich je regulace početnosti. Pokud je populace vzhledem k prostředí příliš vysoká nebo způsobuje nepřijatelné škody, může být lov důležitým nástrojem jejího usměrňování. Nestačí přitom jen spočítat, kolik kusů bylo uloveno. Je potřeba sledovat také vývoj populace, její reprodukci, zdravotní stav, škody a další ukazatele.

Druhým důvodem je věková a pohlavní struktura. U některých druhů je důležité plánovat lov tak, aby se populace vyvíjela dlouhodobě udržitelným způsobem. Neexistuje jedno univerzální pravidlo platné pro všechny druhy a honitby. Rozhodující je biologie konkrétního druhu, místní podmínky a platná pravidla hospodaření.

Dalším důvodem je zdravotní stav zvěře. Lov může za stanovených podmínek pomáhat při omezování šíření některých nákaz, zejména pokud je součástí koordinovaných veterinárních opatření. Samotný odstřel ovšem není automatickou zárukou zvládnutí nemoci. U některých infekcí je zásadní také správná organizace lovu, biologická bezpečnost a spolupráce s veterinárními orgány.

Neméně důležitou součástí je získávání kvalitní zvěřiny. Ulovený kus není pouze trofej nebo fotografie. Je také zdrojem hodnotné potraviny, která může být využita v lidské výživě. Odpovědný lovec by měl dbát na hygienické zacházení s ulovenou zvěří, její odborné posouzení a maximální smysluplné využití masa.

A potom je tu etická stránka věci. Myslivec musí umět vyhodnotit, zda je konkrétní lov vhodný, zda má bezpečné podmínky a zda dokáže provést výstřel tak, aby minimalizoval utrpení zvířete. Součástí odpovědnosti je také umět nestřílet. Ne každý spatřený kus je určen k lovu a ne každá situace poskytuje podmínky pro bezpečný a čistý zásah. Z mé osobní zkušenosti, když se rozhodnu vydat na vycházku s úmyslem lovit, vrátím se průměrně 9x s prázdnou a jednou se zadaří. Zvěř nám nechodí na požádání a pokud nejsou vhodné podmínky, myslivec si raději výstřel odpustí.

Právě v tom vidím rozdíl mezi odpovědným mysliveckým hospodařením a bezmyšlenkovitým zabíjením. Rozdíl není v tom, že při jednom zvíře zemře a při druhém ne. Rozdíl spočívá v důvodu, podmínkách, způsobu provedení a odpovědnosti člověka za jeho jednání.

Často slýchám od méně vzdělaných lidí že "myslivci chtějí zabít co nejvíc zvířat.“

Počet ulovených kusů sám o sobě není důkazem ani dobrého, ani špatného hospodaření. V některé honitbě může být potřeba lovit intenzivněji, například kvůli vysoké početnosti divokých prasat nebo kvůli mimořádným opatřením při výskytu nákazy. Jinde může být vhodný podstatně nižší odlov. Záleží na konkrétním druhu, místních podmínkách, cílech hospodaření a právních požadavcích.

Vysoký počet ulovených zvířat tedy automaticky neznamená, že myslivec touží po zabíjení. Může odrážet potřebu řešit konkrétní stav populace. Stejně tak ale nelze tvrdit, že každý vysoký odlov je automaticky správný a odborně odůvodněný. Musí být možné vysvětlit, proč k němu dochází, zda odpovídá situaci v honitbě a jaké přináší výsledky.

Ano, i v myslivosti existují lidé, kteří mohou lov vnímat především jako soutěž, společenskou prestiž nebo příležitost získat trofej. Takové motivace nelze u všech lidí vyloučit a nebylo by poctivé předstírat opak. Stejně tak ale není poctivé přisuzovat tuto motivaci všem myslivcům.

Myslivost je mnohem širší než okamžik výstřelu. Zahrnuje plánování, pozorování zvěře, vyhodnocování jejího stavu, péči o prostředí, spolupráci se zemědělci a lesníky, řešení škod i povinnosti, které nejsou na fotografiích z lovu vůbec vidět a samotnou péči o zvěř.

Pokud někdo chce posuzovat myslivost odborně, měl by se ptát, jaké jsou cíle hospodaření, jak se stanovují plány lovu, jaké jsou výsledky a zda je konkrétní jednání etické a v souladu se zákonem. Pouhý počet kusů na fotografii mu odpověď neposkytne.

Velmi časté jsou i komentáře typu "Fotí se s mrtvolami.“

Když myslivec zveřejní fotografii s uloveným kusem, často se pod ní objeví komentáře o chlubení se mrtvolou, radosti ze zabíjení nebo nedostatku úcty k životu. Sama to na svých sociálních sítích čítám velmi často. Z jediné fotografie se pak vyvozuje, že její autor musí být bezcitný, psychicky narušený člověk, který má z utrpení zvířat potěšení.

Ale opravdu lze z jedné fotografie spolehlivě poznat, co člověk cítí a proč se rozhodl svůj zážitek zachytit?

Fotografie s ulovenou zvěří má v mysliveckém prostředí svůj kontext, tradici a často i osobní význam. Nemusí být oslavou smrti. Může být vzpomínkou na konkrétní lov, první ulovený kus v životě, dlouho očekávaný okamžik nebo zážitek spojený s určitou honitbou, místem či společným lovem.

Lov totiž není jen samotný výstřel. Předchází mu často dlouhé pozorování zvěře, poznávání jejího chování, znalost prostředí, čekání a rozhodování, zda je konkrétní kus vhodné lovit. Někdy myslivec stráví mnoho hodin v přírodě, než se vůbec dostane do situace, kdy může o lovu uvažovat. Fotografie pak může připomínat celý tento příběh, nikoli pouze smrt zvířete.

Pro některé myslivce má podobný snímek význam také proto, že dokumentuje jejich mysliveckou cestu a zkušenosti. První ulovený kus může být životním milníkem, podobně jako si lidé uchovávají fotografie z jiných důležitých okamžiků svého života. Pro jiného může jít o vzpomínku na společný lov s rodinou, přáteli nebo zkušenějším myslivcem, který ho do myslivosti uvedl.

V české myslivecké kultuře má své místo také vzdání úcty ulovené zvěři. Myslivecká etika zdůrazňuje důstojné zacházení s uloveným kusem, respekt k jeho životu a odpovědnost lovce. Tyto hodnoty se tradičně projevují například posledním hryzem, úlomkem, mysliveckými poctami nebo důstojným uložením zvěře. Ne každá fotografie tyto tradice zachycuje a samotný snímek samozřejmě není důkazem etického lovu. Přesto je nesprávné automaticky předpokládat, že každý myslivec, který se s ulovenou zvěří vyfotí, se vysmívá jejímu životu a vyžívá se ve smrti a utrpení.

Rozumím tomu, že člověku, který nikdy nelovil, může taková fotografie připadat nepříjemná. Může v ní vidět především mrtvé zvíře, zatímco myslivec v ní vnímá také vlastní zážitek, vzpomínku nebo završení dlouhého úsilí. Oba lidé se dívají na stejný snímek, ale vykládají si ho odlišně. To ještě neznamená, že jeden z nich musí být automaticky bezcitný nebo zlý.

Zároveň si myslím, že i při zveřejňování loveckých fotografií má být na místě určitá míra vkusu a úcty. Zbytečně drastické snímky, zesměšňování zvířete nebo prezentace, která působí jako oslava utrpení, mohou oprávněně vyvolávat kritiku. Osobně považuji za důležité rozlišovat mezi důstojnou fotografií s ulovenou zvěří a obsahem, který skutečně překračuje hranice myslivecké etiky.

Fotografie sama o sobě neříká, co člověk cítí ani proč loví. Stejně jako fotografie policisty po náročném zákroku nevypovídá jen o samotném zákroku, ani fotografie myslivce s ulovenou zvěří nemusí být oslavou smrti. Její význam závisí na okolnostech, záměru a způsobu, jakým je pořízena a prezentována.

Proto odmítám, když někdo na základě jediné fotografie označí myslivce za psychopata nebo člověka, který se vyžívá v zabíjení. Pokud chceme hodnotit etiku lovu, dívejme se na důvody, způsob provedení, zacházení se zvěří a odpovědnost lovce. Nevyvozujme psychologické závěry z fotografie bez znalosti jejího kontextu.

Myslivec nemusí svou radost z pobytu v přírodě, svůj zážitek ani vzpomínku skrývat jen proto, že jeho činnost zahrnuje lov. Má ale povinnost zachovat úctu ke zvěři i ve chvíli, kdy se rozhodne svůj zážitek sdílet.

A právě v tom podle mě spočívá podstata rozdílu: není totéž radovat se z bezmyšlenkovitého zabíjení a uchovávat si vzpomínku na lov, který člověk vnímá jako součást odpovědné myslivecké činnosti. Kdo tyto dvě věci automaticky ztotožňuje, neposuzuje konkrétní jednání, ale přisuzuje lidem motivy, které z pouhé fotografie nemůže spolehlivě znát. Pak se nejedná o argumenty, ale hloupé pomluvy.

S tím souvisí i tvrzení, které též často čtu "kdo zabíjí zvířata, musí být psychopat.“

Tohle je jeden z nejtvrdších a zároveň nejméně věcných argumentů, které se v diskusích objevují.

Psychopatie není synonymem pro každé jednání, které se druhému člověku morálně příčí. Samotná skutečnost, že někdo loví v souladu se zákonem a za účelem odpovědného hospodaření, není podkladem pro psychiatrickou diagnózu. Takovou nálepku nelze odborně odvozovat jen z toho, že člověk usmrtí zvíře.

Je však důležité říct i druhou část: lovecký lístek ani členství v mysliveckém spolku nikoho automaticky nezbavují odpovědnosti za vlastní chování. Pokud někdo zvíře úmyslně týrá, způsobuje mu zbytečné utrpení, porušuje zákon nebo se zabíjením chlubí způsobem, který svědčí o pohrdání životem, zaslouží si jeho jednání důslednou kritiku. Takové chování nelze omlouvat tím, že se dotyčný označuje za myslivce.

Je rozdíl mezi usmrcením zvířete v rámci odpovědného a řádně provedeného lovu a působením bolesti pro vlastní potěšení. Rozdíl spočívá v účelu, okolnostech, způsobu jednání i v postoji k utrpení zvířete.

Pro mě osobně a drtivou většinu kolegů je důležitá právě schopnost respektovat život zvířete i ve chvíli, kdy se rozhodnu lovit. Respekt neznamená, že nikdy nedojde k usmrcení. Znamená, že smrt zvířete nepovažuji za bezvýznamnou událost, že se nesnažím utrpení zlehčovat a že přijímám odpovědnost za své rozhodnutí.

A pokud někdo chce diskutovat o etice lovu, jsem připravena se o ní bavit. O konkrétních postupech, o podmínkách lovu, o zbytečném utrpení i o pochybeních jednotlivců. Co ale nepovažuji za argument, je urážka, která má druhého člověka předem zbavit práva na věcnou diskusi.

Častá odpověď, která svědčí o naprosté nevzdělanosti v oboru je "příroda si poradí sama. Nelovte".

Tato věta zní krásně. A v určitém kontextu má i své oprávněné místo. Přírodní procesy jsou zásadní a člověk by měl respektovat schopnost ekosystémů fungovat bez zbytečných zásahů.

Jenže krajina, v níž dnes žijeme, není nedotčenou divočinou. Je výsledkem staletí lidské činnosti. Máme silnice, železnice, pole, hospodářské lesy, průmyslové zóny, obce i města. Přirozená stanoviště jsou často rozdělená a podmínky života volně žijících živočichů ovlivňujeme prakticky na každém kroku.

To samozřej