Fórum Kvelbu

Jak mi prepping zachránil život.

Omni· 01. 09. 2026 12:16 5

Jak mi prepping zachránil život Pokud jsi ten tactical-cool nejdrsnější prepper v okruhu pěti kilometrů, před kterým se děti schovávají pod stůl, zvířata berou roha nejkratší cestou, babičky se křižují a místní patnáctky si kvůli tobě trhají rodidla – tenhle příspěvek prosím přeskoč. Dneska to není návod, jak z hovna udělat plyn na ohřev fazolí s párkem od Haméčka. Běž si radši zkontrolovat tětivu na kuši, víš jak to degraduje. Teď bude jen nudný storytelling. --- Asi 16 let dozadu jsem objevil úžasnou věc – hru Fallout 3. A tím to celé začalo. Post-apo mě chytlo tak moc, že jsem se automaticky začal topit v tom nekonečném co kdyby. Do začátku samozřejmě zombie apokalypsa, jak jinak. Byl jsem děcko, nadšení level milion. Jak člověk stárne, posouvá se i ta hlava. Z “jak useknu zombíkovi hlavu?” se stane “jak přežiju faktickou krizi?”. A bylo to super. Bushcraft, bylinky, houby, všechno, co má potenciál jednou zachránit prdel, když se svět rozhodne posrat. Pak přišel život. První práce. První odchod z domu. Přesun do ČR, protože doma byla hladová dolina. Na stavbě jsem makal jako každej jiný cizák. Ale s prvními výplatami přišly i první malé splněné sny — první pořádný batoh, první Leatherman, první kvalitní nůž, první zakopaná mrtvá schránka. Bylo to boží. Když jsem se přestěhoval do bytu, přišla rutina: práce – ženská – jídlo – spánek – repeat. Psa jsem ztratil a s ním i chuť lézt někam do přírody. A pomalu, nenápadně, jsem začal vyhasínat. Nebyla to ani deprese, spíš takové tiché vyhoření. Nic mě netěšilo. Ani nový nůž, a to už je co říct. Byl jsem jen loutka, co chodí do práce, občas si najde společnost na večer a občas sedí doma, poslouchá hudbu a popíjí. Takový ten stav, kdy ti je jedno, jestli ráno vstaneš nebo ne. A pak se v mém životě objevila ženská. A výjimečně to nebyla servírka ani obsluha z benzínky. V té době dělala asistentku pedagoga na základce. Zlepšilo mi to náladu, ale život byl pořád takovej bez směru. Nakonec jsme se rozhodli pořídit psa. Já jsem byl zásadně proti, ale stalo se. Štěně německé dogy. Po třech měsících BOOM – autoimunitní nemoc. Léky, veterináři, stres… a díky tomu všemu jsme mu ten život prodloužili o půl roku. Možná to zní jako odbočka, ale tohle je v tom příběhu důležité. Uprostřed toho nekonečného stresu si moje ženská uvědomila, že už nějakou dobu nedostala “babskou návštěvu”. Dva dny po tom, co jsem psa pohřbil, si udělala test. Pozitivní. Kontrola u doktorky ukázala, že už je to nějaký pátek. Všechno se stihlo tak tak, aby se zjistilo, jestli je dítě v pořádku. Bylo. A teď ta sranda: jako správný prepper jsem zachoval paniku. Ale donutilo mě to zpomalit. Přehodnotit věci. Prepping mi zachránil život tím, že mě vrátil k těm starým dobrým myšlenkám co když. Naštěstí jsem měl myšlenky “v případě průseru uteču od rodiny” jen chvilku — hormony paniky dělají svoje. Dnes už je to pár let. Mám dvě krásné dcerky, které jsou ve věku, kdy je beru do parku a do přírody. Ukazuju jim kytičky, říkám jim, jak se jmenují, vysvětluju, jaký čajík se z toho dá udělat a k čemu je dobrý. A neskutečně si to užívám. Že můžu svoje zkušenosti a dovednosti předávat dál. Jo, mám doma přesně tu ženskou, co tvrdí, že ty děti jen straším. Ale pevně věřím, že až jedna z mých holek jednou uvízne v zimě v koloně, bude mít plnou nádrž, zásobu vody a v hlavě myšlenku: “Ten můj starej měl přece jen pravdu.” A o tom je prepping. Ne o tom, kdo má největší Rambo nůž nebo taktickej batoh s milionem MOLLE smyček. Ale o tom naučit přežít ty, na kterých ti záleží.