Fórum Kvelbu

Trauma paradox: Jsme preppers proto, že jsme se někdy naučili bát?

Omni· 11. 11. 2026 18:12 Připnuto

Odmítáš vlastní oslavy narozenin? Je ti nepříjemné, když ti ostatní gratulují, věnují pozornost nebo tě nutí užívat si nějaký slavnostní okamžik? Máš problém přijímat pochvaly, projevy náklonnosti nebo si jednoduše jen tak užívat života? Raději všechno plánuješ, počítáš s nejhorším a jen málokdy se dokážeš opravdu uvolnit?

Možná jsi prostě jen takový podivín. A možná je za tím něco trochu hlubšího.

V roce 1992 publikovala americká psychiatrička Judith Lewis Herman odbornou práci Complex PTSD: A Syndrome in Survivors of Prolonged and Repeated Trauma. Zabývala se v ní lidmi, kteří prošli dlouhodobým a opakovaným traumatem. Nešlo tedy o jednu nepříjemnou událost, ale o dlouhodobé vystavení situacím, ve kterých člověk ztrácel kontrolu nad vlastním životem a často neměl možnost jednoduše utéct.

Hermanová popisovala, jak podobné zkušenosti mohou člověka poznamenat mnohem hlouběji, než si možná sám uvědomuje. Mohou ovlivnit jeho vnímání sebe sama, vztahy s ostatními, schopnost pracovat s vlastními emocemi i celkové vnímání bezpečí.

A právě tady se dostáváme k něčemu, co mi v souvislosti s prepperstvím vrtá hlavou.

Když se člověk naučí, že bezpečí není samozřejmost

Představ si člověka, který vyrůstal v prostředí, kde nikdy pořádně nevěděl, co přijde. Prostředí, ve kterém se nemohl spolehnout na ostatní, kde jistota nebyla samozřejmostí a kde bylo často lepší počítat s nejhorším než doufat v nejlepší.

Takový člověk si může vytvořit určité obranné mechanismy. Může mít problém důvěřovat ostatním, potřebovat mít věci pod kontrolou, být neustále ve střehu a mít problém skutečně vypnout.

A teď si položme otázku: Nejsou některé z těchto vlastností zatraceně podobné tomu, co často pozorujeme u lidí pohybujících se v prepper komunitě?

Neříkám, že každý prepper má traumatickou minulost. To by byla samozřejmě naprostá píčovina. Ale myslím si, že mezi některými psychologickými následky dlouhodobého traumatu a důvody, proč se někteří lidé začnou připravovat na krizové situace, může existovat zajímavá spojitost.

Potřeba mít věci pod kontrolou

Proč se vlastně připravuješ?

Jasně, důvodů může být celá řada. Někdo se zajímá o historii, někdo o outdoor, někdo chce být soběstačný a někdo jednoduše nechce být závislý na systému, který považuje za křehký.

Ale co když je u některých z nás v pozadí ještě něco jiného?

Co když potřeba mít zásoby, vybavení, plány a záložní řešení není jen výsledkem racionálního vyhodnocování rizik, ale také potřebou vytvořit si pocit bezpečí, který nám v minulosti chyběl?

Člověk, který má zkušenost s bezmocí, může mnohem více oceňovat možnost rozhodovat o vlastním osudu. Mít zásoby znamená nebýt tolik závislý na ostatních. Umět si poradit znamená nebýt bezmocný. Mít plán B znamená alespoň částečně omezit nejistotu.

A není právě tohle jedna z věcí, které nás k přípravě na krizové situace přitahují?

Možná si nekupujeme další filtr na vodu jen proto, že je zrovna ve slevě. Možná nám jednoduše dělá dobře vědomí, že máme alespoň něco pod kontrolou.

Když neumíme vypnout ani ve chvíli, kdy je všechno v pořádku

Další věc, nad kterou se zamýšlím, je náš vztah k přítomnému okamžiku.

Znáš to? Všichni kolem tebe si užívají, smějí se, slaví, ale ty už v hlavě řešíš, co bude zítra. Co se může posrat, co je potřeba zařídit, co jsi zapomněl a na co by ses měl připravit.

Někdy jako bychom ani neuměli přijmout skutečnost, že je právě teď všechno v pořádku.

A tady bych chtěl zdůraznit jednu věc. Připravenost a neustálá ostražitost nejsou totéž. Umět vyhodnotit riziko je užitečná schopnost. Nedokázat přestat rizika hledat ani ve chvíli, kdy žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, už může být něco úplně jiného.

Je možné, že pro některé lidi není příprava pouze koníčkem nebo životním stylem, ale také způsobem, jak se vyrovnávat s vlastní nejistotou.

A možná je právě proto pro některé z nás tak těžké jen tak sedět na prdeli a užívat si chvíli, kdy se vlastně vůbec nic neděje.

A co když se v tom poznáváme?

Nechci tady nikoho diagnostikovat ani tvrdit, že každý člověk, který má rád soběstačnost, musí mít nějaké psychické zranění.

Chtěl bych ale, abychom se nad sebou občas zamysleli.

Proč se vlastně připravuješ?

Baví tě to? Máš rád přírodu, vybavení, techniku a pocit soběstačnosti? Nebo je za tím také určitá potřeba mít jistotu, že tě už nikdy nic nezaskočí?

Dokážeš si užívat přítomnost, aniž bys neustále přemýšlel nad budoucností?

Dokážeš důvěřovat ostatním, nebo máš pocit, že se musíš vždycky spolehnout především sám na sebe?

A když máš všechno připravené, dokážeš si říct, že pro dnešek stačí?

Možná jsou to nepříjemné otázky. Ale myslím si, že stojí za to si je položit.

Sám v tom totiž vidím určitou spojitost. Neříkám, že prepperství je důsledkem traumatu, ani že trauma automaticky vede k tomu, že se člověk začne připravovat na krizové situace. Myslím si ale, že některé životní zkušenosti mohou ovlivnit to, proč člověk začne vyhledávat soběstačnost, kontrolu a připravenost na nejhorší.

A možná bychom si měli připomenout ještě jednu věc.

Připravujeme se na to, abychom dokázali přežít těžké časy. Neměli bychom ale kvůli tomu zapomenout žít v těch dobrých.

Komentáře (0)

  • Zatím žádné komentáře.

Pro komentování se přihlaste do Kvelbu.

Přihlásit se