Vysazují myslivci zajíce a bažanty jen proto, aby je potom "vyvraždili“? Pravda o drobné zvěři

Často se setkávám s komentáři od nemyslivců, které tvrdí, že myslivci chovají drobnou zvěř jen proto, aby ji pak sadisticky zabili. Pojďme se na to podívag blíže. Proč myslivci v řadě honiteb drobnou zvěř především chrání a podporují, proč se zajíc neloví všude a proč vypouštění bažantů automaticky neznamená, že je myslivci chtějí všechny vystřílet.

"Takže vy ty zajíce a bažanty vypustíte do přírody jen proto, abyste je potom mohli zabít?“

Tuhle otázku může člověk slyšet poměrně často, zvlášť když se myslivost posuzuje pouze podle fotografií z honů nebo podle počtu ulovených kusů. Na první pohled se totiž zdá, že vypouštění zvěře a její následný lov nedávají smysl. Proč bychom měli pomáhat zvířatům, jejichž život pak sami ukončíme?

Jenže takto jednoduché to není. A pokud chceme o myslivosti skutečně diskutovat, musíme se podívat na to, jaké jsou dnešní stavy drobné zvěře, co se děje v zemědělské krajině a jak se myslivecké hospodaření v posledních desetiletích změnilo.

Jako myslivkyně považuji za důležité vysvětlovat jednu zásadní věc: vypouštění zvěře, péče o její populaci a její lov nejsou tři totožné činnosti. Mohou spolu souviset, ale každá má jiný účel a ne každá honitba má podmínky k tomu, aby si mohla dovolit drobnou zvěř lovit.

Zajíc, králík a bažant nejsou nekonečný zdroj, ze kterého se dá stále brát.

Ještě před několika desetiletími byla česká krajina pro drobnou zvěř v mnoha oblastech podstatně příznivější. Zajíci byli běžnou součástí polí a bažanti se pohybovali v remízcích, mezích a na okrajích zemědělských pozemků. Jejich výskyt byl v řadě míst takový, že lov drobné zvěře tvořil běžnou součást mysliveckého hospodaření.

Dnešní situace je ale jiná.

Změnila se struktura zemědělské krajiny, zvětšily se mnohé půdní bloky, ubylo některých mezí, remízků a dalších úkrytů. Intenzivní zemědělství, mechanizace, používání chemických přípravků, nedostatek vhodné potravy v některých obdobích roku, predace ( například osminásobně přemnožená liška obecná) i počasí ovlivňují přežívání a rozmnožování drobné zvěře. Nejde o jedinou příčinu, ale o souběh několika faktorů. Kočky domácí, které jejich majitelé nechávají toulat se a lovit k tomuto stavu též přispívají. Kočka je velmi efektivní lovec. Narozdíl od volně žijící zvěře, ale lovit nepotřebuje pro své přežití.

Zajíc polní potřebuje nejen potravu, ale také prostředí, ve kterém může přežít období kladení mláďat a jejich odchovu. Bažant potřebuje vhodné krytové podmínky, místa k hnízdění a dostatek potravy pro kuřata, která jsou v raném věku závislá mimo jiné na drobných bezobratlých.

Představme si honitbu, ve které zůstalo jen několik zajíců. Pokud bychom v ní začali pravidelně lovit bez ohledu na skutečný stav populace, nepodporovali bychom udržitelný chov. Naopak bychom riskovali další oslabení již tak malé populace či naprosté vymizení.

A právě proto se v řadě honiteb zajíc neloví vůbec, případně se jeho lov výrazně omezuje. Myslivci se tam snaží především o to, aby zajíců neubývalo a aby se jejich stavy postupně zlepšovaly.

To není žádný paradox. To je odpovědnost za zvěř, kterou máme ve svěřeném území.

Proč tedy my myslivci zajíce a bažanty vypouštíme?

Pojem vypouštění zvěře může označovat různé situace, a proto je potřeba rozlišovat jejich účel.

Jedním z důvodů může být snaha o posílení populace nebo obnovení jejího výskytu v určité lokalitě. Takový krok ale sám o sobě nezaručuje úspěch. Pokud v krajině přetrvávají příčiny, kvůli kterým zvěř ubývala, pouhé vypuštění dalších jedinců problém nevyřeší.

Představme si, že do krajiny vypustíme zajíce, ale nenabídneme mu vhodné prostředí, dostatek krytu a podmínky pro úspěšný odchov mláďat. Můžeme tím krátkodobě zvýšit počet přítomných jedinců, ale nemusíme tím vytvořit životaschopnou populaci. Smyslem podpory proto musí být především dlouhodobé zlepšení podmínek pro přežití daných jedinců.

U bažanta obecného se vedle podpory populace setkáváme také s vypouštěním odchovaných jedinců pro účely lovu, zejména v bažantnicích a v některých dalších honitbách. V takovém případě je situace odlišná od snahy obnovit přirozeně se rozmnožující divokou populaci. Obě činnosti existují, ale není správné je zaměňovat.

Ne každý vypuštěný bažant je důkazem obnovy divoké populace. Stejně tak ale neplatí, že každé vypouštění znamená bezmyšlenkovité vypuštění zvěře určené k okamžitému odstřelu.

Důležitá je také právní stránka věci. Vypouštění zvěře do honitby podléhá zákonným podmínkám a v případech stanovených právními předpisy vyžaduje souhlas příslušného orgánu státní správy myslivosti. Nejde tedy o činnost, při které si může kdokoliv libovolně pořídit zvířata a vypustit je do volné přírody.

Myslivci neloví drobnou zvěř všude.

Právo zvěř lovit neznamená, že je rozumné ji lovit v každé honitbě a v každé situaci.

V České republice se při hospodaření se zvěří vychází mimo jiné ze zjišťovaných stavů, podmínek konkrétní honitby, platných právních předpisů a odpovědnosti za zachování populace. Praktická rozhodnutí se proto mohou mezi jednotlivými honitbami výrazně lišit.

Tam, kde je populace zajíce nízká a její další vývoj nejistý, může být nejrozumnějším řešením jeho nelovení. Jinde může být lov při odpovídajících podmínkách součástí hospodaření. Neexistuje tedy jeden univerzální přístup, který by byl správný pro celé území republiky.

A to je to podstatné. Myslivecké hospodaření není soutěž v tom, kdo uloví nejvíce kusů. Smyslem není naplnit plán za každou cenu ani vystřílet vše, co se v honitbě pohybuje.

Ostatně současná statistika ukazuje, jak zásadně se situace zajíce změnila. Podle Českého statistického úřadu bylo v mysliveckém roce 2025/2026 v České republice vykázáno 25 924 ulovených zajíců. Šlo o historicky nejnižší zaznamenaný odstřel. Pro srovnání, v období 1950–1978 se roční odstřely pohybovaly ve vyšších stovkách tisíc a v některých letech dosahovaly až jednoho milionu kusů.

Tato čísla sama o sobě nevypovídají o přesném počtu zajíců v krajině ani o tom, kolik honiteb je loví či neloví. Velmi dobře však ukazují, jak velký rozdíl existuje mezi někdejšími možnostmi lovu a dnešní situací.

Už samotná statistika tedy vyvrací představu, že zajíc je v současnosti všude běžnou a nevyčerpatelnou lovnou zvěří.

A jak to máme u bažanta ?

U bažanta obecného je potřeba být ještě přesnější, protože jeho vykazované úlovky mohou zahrnovat různé situace.

Bažant se loví v honitbách, kde to podmínky a způsob hospodaření umožňují, a významnou roli mají také bažantnice. Zde se může pracovat s odchovanými a vypouštěnými jedinci určenými pro lov.

To ovšem nelze automaticky ztotožňovat s hospodařením s přirozeně se rozmnožující populací. Jestliže myslivci podporují divokou populaci bažanta v krajině, je podstatné, zda mají ptáci vhodné podmínky k hnízdění, zda přežívají kuřata a zda se populace dlouhodobě udržuje.

Pokud takové podmínky chybějí, samotné vypouštění nemusí přinést trvalý výsledek. ( stejně jako u zajíce)

Ani u bažanta tedy neplatí jednoduché pravidlo, že se vypustí určitý počet kusů a všechny se následně uloví. Záleží na účelu vypouštění, konkrétním režimu honitby a skutečných podmínkách.

Podle ČSÚ bylo v mysliveckém roce 2025/2026 vykázáno 389 339 ulovených bažantů. Tento údaj je třeba číst v kontextu různých forem hospodaření s bažantí zvěří. Nelze z něj vyvozovat, že jde výhradně o přirozeně odchované volně žijící jedince. Stejně tak z něj nelze určit, kolik bažantů bylo vypuštěno nebo kolik honiteb bažanty nelovilo.

Právě proto je zavádějící vytrhnout samotné číslo z kontextu a použít ho jako důkaz, že myslivci bez rozdílu vypouštějí divokou zvěř jen proto, aby ji následně zlikvidovali.

Existuje varianta kdy myslivci zvěř podporují, ale vůbec ji neloví?

Taková situace není nijak nelogická. Naopak může být velmi dobře odůvodněná.

Myslivecká péče o drobnou zvěř zahrnuje i činnosti, které nejsou na první pohled vidět. Může jít o zlepšování krytových podmínek, podporu vhodných krajinných prvků, péči o klidová místa, monitoring stavů, spolupráci se zemědělci nebo další opatření odpovídající konkrétní lokalitě.

Myslivci mohou věnovat čas, peníze a práci podpoře populace, aniž by z toho měli jakýkoliv bezprostřední lovecký výsledek. A pokud je stav zvěře neuspokojivý, může být správným rozhodnutím dát jí prostor k obnově.

Samozřejmě ne každá honitba hospodaří stejně a nelze tvrdit, že všichni myslivci vždy postupují ideálně. Jako v každé lidské činnosti se i zde mohou lišit přístupy a kvalita práce. Odborné hodnocení by však mělo vycházet z konkrétních postupů a výsledků, nikoliv z automatického předpokladu, že každý, kdo podporuje zvěř, ji chce následně vyhubit. Taková tvrzení jsou velmi odtržená od reálného základu.

A není tedy lov drobné zvěře v rozporu s její ochranou?

Ne nutně. Rozhodující je, jakým způsobem se s populací hospodaří. Udržitelný lov musí respektovat biologii daného druhu, stav populace, místní podmínky a právní pravidla. Pokud populace nedokáže snášet další odběr, lov se omezuje nebo se od něj upouští. Pokud jsou podmínky příznivé a lov je odborně i právně odůvodněný, může být součástí hospodaření.

Odpovědná myslivost vyžaduje také úsudek, znalost honitby a ochotu dát přednost dlouhodobému stavu zvěře před okamžitým úlovkem.

Stejně tak nelze zaměňovat vypouštění bažantů určených k lovu s opatřeními, jejichž cílem je obnovit přirozeně se rozmnožující populaci. Pokud chceme o myslivosti vést věcnou debatu, musíme rozlišovat mezi těmito přístupy.

Myslivost není jen o tom, co se uloví a o lovu. Když se řekne myslivec, mnoho lidí si představí pušku a ulovenou zvěř. Jenže takový obrázek zachycuje pouze jednu část myslivecké činnosti.

Za dlouhodobě udržitelným hospodařením stojí také sledování stavů, znalost místních podmínek, práce pro zvěř a rozhodování, kdy lovit a kdy naopak nelovit. U drobné zvěře, jako jsou zajíci a bažanti, je tento rozdíl zvlášť důležitý, protože její populace jsou v řadě oblastí pod tlakem změn krajiny a dalších faktorů.

Ne, vysazování zajíců a bažantů nelze paušálně označit za nesmyslnou přípravu na jejich "vyvraždění“. U některých chovů bažantů je lov skutečně součástí záměru. Jinde je cílem podpora nebo obnova populace. A v mnoha honitbách je nejdůležitější především vytvořit podmínky, aby drobná zvěř vůbec měla šanci dlouhodobě přežívat.

Odpovědná myslivost totiž nespočívá v tom, že myslivec musí všechno, co může ulovit, také uloví. Spočívá i v tom, že dokáže poznat okamžik, kdy je správné zbraň odložit a dát zvěři prostor.

A právě to je skutečnost, kterou bychom jako myslivci měli veřejnosti vysvětlovat mnohem častěji. Veřejnost by se naopak měla snažit akceptovat fakta, nikoli jen emoce.

S mysliveckým pozdravem

Eliška Marie Nedvědová