Zákaz norováni - nutnost nebo byznys?

Když emoce nahrazují biologi

Proč zákaz norování nemusí být řešením

Norování patří mezi myslivecké metody, kolem nichž se v posledních letech vede mimořádně emotivní veřejná debata. Nezisková organizace, kterou asi všichni znáte usiluje o jeho úplný zákaz a prezentuje jej jako praktiku, při níž pes v noře lišku napadá, trhá na kusy a usmrcuje. Tato organizace navíc sahá po materiálech starých, či pocházejících ze zahraničí, ktere nejdou použít jako ukázkový materiál, protože každá země má jinou legislativu. Takový obraz je pro veřejnost pak působivý. Vyvolává to cíleně silné emoce a zášť k myslivcům. Lajky se jen hrnou. Diskuze je obsáhlá, plná nenávisti a peněžní dary organizaci se jen sypou. Ve věcné diskusi o myslivosti je však podstatné oddělit emotivní popis a zavádějící fotografie od skutečného principu této lovecké metody.

Norování není synonymem pro "trhání lišky psem“, jak ráda tato organizace tento způsob lovu popisuje.

Norování je způsob lovu, při kterém je zvěř vyhledávána a lovena v podzemních norách za použití k tomu způsobilého loveckého psa, norníka. Při jeho klasickém provedení je do nory nasazen speciálně vedený lovecký pes. Jeho úkolem je lišku v podzemním systému vyhledat a přimět ji noru opustit. Lovec pak lišku usmrtí střelbou, stejně jako při jiných způsobech lovu. Úloha psa tedy není lišku zabít a roztrhat, ale vyhnat ji z místa, kam by se bez použití psa lovci jen obtížně dostávali.

To je zásadní rozdíl. Pes totiž není "zbraň“. Norník je pracovní lovecký pes. Jeho práce spočívá ve vyhledání zvěře v podzemním prostoru a jejím vyhnání. Česká právní úprava dokonce počítá se psy se zkouškou z výkonu norování jako s jednou z kategorií loveckých psů, které mají být v honitbách k dispozici. Představa, že myslivec pošle psa do nory proto, aby lišku nechal roztrhat, proto nepopisuje podstatu této metody a dokonce je jí velmi vzdálená.

A co liščata?

Jedním z nejčastějších argumentů proti norování je tvrzení, že pes v období odchovu mláďat vnikne do nory, kde liščí fena své potomky brání a společně s nimi je psem usmrcena.

Právě tady je nutné znát českou právní úpravu.

Podle současného znění vyhlášky č. 245/2002 Sb., ve znění novely č. 64/2025 Sb., je doba lovu lišky obecné stanovena od 1. července do konce února. Z toho plyne, že období března až června je pro běžný lov lišky mimo její zákonnou dobu lovu.

Tento časový režim není náhodný. Odpovídá potřebě ponechat lišce období rozmnožování a péče o mláďata.

Je proto zavádějící vytvářet dojem, že běžné legální norování automaticky znamená útok na kojící liščí fenu bránící čerstvě narozená liščata a "genocidu“ liščat.

Proč vůbec lišku regulovat?

Liška obecná je mimořádně přizpůsobivý predátor. Dokáže využívat nejrůznější prostředí, od rozsáhlých lesních komplexů přes zemědělskou krajinu až po okraje měst a samotná města.

V české krajině proto není problémem pouze otázka "kolik lišek máme“. Přesná velikost populace se obtížně stanovuje a nelze poctivě tvrdit jedno univerzální číslo pro celou Českou republiku.

Významnější je skutečnost, že lokálně mohou být hustoty lišek velmi vysoké a jejich početnost je třeba posuzovat v souvislosti s charakterem prostředí, dostupností potravy a stavem ostatních druhů.

Liška je přirozenou součástí ekosystému. Současně je však predátorem, který může při vysoké početnosti významně ovlivňovat populace drobné zvěře a dalších malých obratlovců.

V současné době jsou stavy lišky obecné více než osminásobně nad normou.

Myslivost proto nepracuje s představou "zvíře je hezké, takže ho necháme být“. Jejím úkolem je mimo jiné také regulace některých druhů zvěře a péče o rovnováhu v konkrétní honitbě. Nárůst jednoho druhu může znamenat zánik pro několik druhů dalších.

A právě zde může být norování jednou z metod, které mají svůj význam. To ale od oné organizace neuslyšíte. S emocemi se pracuje lépe, nežli s fakty.

Liška není jediný predátor, který se pohybuje pod zemí. A co psík mývalovitý?

V celé debatě o zákazu norování je pozoruhodné ještě něco jiného. Jako by se ztratil jeden živočich, na kterého se přitom problematika regulace vztahuje velmi významně. A to psík mývalovitý. Organizace za léta, která vede svoji kampaň si existenci psíka uvědomila teprve nedávno. Do té doby, jako samozvaní experti neměli tušení, že se tohoto invazivního druhu norování též týká...

Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) není v České republice původním druhem. Patří jak bylo zmíněno mezi invazní nepůvodní druhy a jeho regulace je součástí opatření zaměřených na omezení negativních dopadů nepůvodních druhů na původní ekosystémy.

Psík mývalovitý je navíc predátor, který může lovit drobné savce, obojživelníky, ptáky, jejich vejce a mláďata. Dokáže využívat různá prostředí a ke svému úkrytu používá také nory a jiné podzemní prostory.

A právě psík je důležitý i pro debatu o norování.

Psík mývalovitý totiž rovněž využívá podzemní úkryty a při jeho lovu může být využit norník. Norování tedy není metoda, která existuje pouze kvůli lišce. Norníci jsou připravováni také na práci s jinými druhy živočichů, kteří se ukrývají v norách. To je důležitý detail, který se z veřejné debaty často vytrácí či tam naprosto chybí.

Pokud organizace požaduje úplný zákaz norování, neměla by se ptát pouze na lišku. Měla by současně odpovědět na otázku, jak bude v konkrétních případech řešena regulace nepůvodních a invazních druhů, které se také ukrývají v podzemních norách.

A nejde přitom pouze o psíka mývalovitého.

V české myslivecké praxi se norníci používají především při lovu lišky, ale práce v norách se týká také dalších druhů, například jezevce, přičemž způsob a podmínky lovu se u jednotlivých druhů liší.

Je tedy poněkud zvláštní vést celou veřejnou kampaň tak, jako by slovo "norování“ automaticky znamenalo pouze jednu konkrétní situaci. Situaci mezi liškou a psem.

Norování je metoda práce v podzemním prostředí. A pod zemí se neskrývá pouze liška.

U psíka mývalovitého je navíc situace ještě z principu odlišná. Zatímco liška obecná je náš původní druh a součást evropského ekosystému, psík mývalovitý je nepůvodní druh, jehož regulace je v českém právním systému řešena v souvislosti s jeho negativními dopady na původní druhy a ekosystémy.

Pokud tedy někdo žádá zákaz metody bez toho, aby současně řešil, jakou metodou bude možné regulovat invazní druhy v jejich přirozených úkrytech, pak nejde o kompletní odbornou diskusi. Je to pouze část příběhu.

Liška není jen otázka myslivosti. Je to také otázka nemocí.

Další důvod, proč není rozumné problematiku lišek redukovat pouze na otázku lovecké etiky, představují infekční a parazitární onemocnění.

Jedním z nejvýznamnějších příkladů je alveolární echinokokóza, kterou způsobuje tasemnice Echinococcus multilocularis. Jejím hlavním definitivním hostitelem v evropských podmínkách je liška obecná. Člověk se může nakazit pozřením vajíček parazita z kontaminovaného prostředí a onemocnění může mít závažný průběh, zejména při postižení jater. Doba od nákazy ke zjištění onemocnění může ale dosahovat i 15 let.

Monitoring v České republice výskyt tohoto parazita u lišek dlouhodobě sleduje. V rámci monitoringu v roce 2021 bylo vyšetřeno 2 758 vzorků lišek a psíků mývalovitých, přičemž 645 vzorků bylo pozitivních. Ukazuje to, že jde o reálný parazitologický problém, který nelze ignorovat.

Dalším onemocněním, které se u lišek objevuje, je prašivina neboli svrab. Ta může způsobovat rozsáhlé poškození kůže, ztrátu srsti, vyčerpání a v těžkých případech i úhyn zvířete. Z pohledu člověka nejde o stejný typ rizika jako u alveolární echinokokózy, ale nemocná liška v blízkosti lidských obydlí může představovat problém zejména pro psy a další domácí zvířata. Nicméně přenosná na člověka je.

Státní veterinární správa přitom výslovně upozorňuje, že vyšší populace lišek mohou hrát roli při šíření svrabu a dalších onemocnění a že prašivé lišky se mohou objevovat v okolí lidských obydlí, v parcích či na dalších místech, kde se pohybují lidé a domácí zvířata.

Například stačí, aby se liška nakažená tasemnicí liščí vykálela na dětské pískoviště a dítě, které si tam bude hrát si pak olízlo prsty. Podobně to funguje se svrabem. Tam ale stačí k přenosu podstatně méně.

Ještě významnější je vzteklina.

Česká republika je v současnosti oficiálně zemí prostou vztekliny u terestrických savců. Poslední případ vztekliny u lišky byl na našem území diagnostikován v roce 2002. Tento úspěch je výsledkem dlouhodobé veterinární prevence, zejména orální vakcinace lišek a povinného očkování psů.

To ovšem neznamená, že virus zmizel z Evropy.

Státní veterinární správa nadále upozorňuje na výskyt vztekliny v některých evropských státech. V roce 2024 byla například na Slovensku potvrzena vzteklina u lišky, která poranila psa, a případy byly zaznamenány také v Polsku a Rumunsku. V roce 2026 SVS znovu upozorňovala na pokračující výskyt vztekliny v některých evropských zemích včetně Polska, Rumunska, Maďarska a Ukrajiny.

Hranice nakreslená na mapě samozřejmě žádný virus nezastaví.

To neznamená, že zákaz norování automaticky způsobí návrat vztekliny do České republiky. Takový závěr by byl nepodložený. Znamená to však, že dlouhodobý monitoring a aktivní řízení populací potenciálních rezervoárových druhů zůstávají součástí preventivní ochrany veřejného zdraví. V době velkého přemnožení lišek regulovat způsoby lovu je tedy silně nerozumné.

Liška se stěhuje do měst

Dalším fenoménem současné Evropy je urbanizace lišek.

Liška je mimořádně adaptabilní. Dokáže využívat lidské prostředí, zahrady, parky, hřbitovy, okraje komunikací, průmyslové areály i další městské biotopy.

Studie z Varšavy například dokumentovala postupnou kolonizaci města liškami. V poslední sledované etapě byly lišky zaznamenány ve všech hodnocených čtvercích města a jejich výskyt byl zaznamenáván v celé řadě městských zelených ploch.

Proč je to důležité?

Protože čím více volně žijících predátorů žije v těsném kontaktu s člověkem, tím více vzniká příležitostí ke kontaktu mezi volně žijícími zvířaty, domácími zvířaty a lidmi.

Liška může navštěvovat zahrady, odpadková místa, krmná místa pro zvířata nebo okolí lidských obydlí. Může se dostávat do konfliktu se psy, lovit drobné živočichy a přenášet parazity či další patogeny.

Urbanizace tedy není argumentem pro bezhlavé vybíjení lišek. Je ale velmi dobrým důvodem, proč jejich populace sledovat a proč otázku regulace nelze odmítnout jediným heslem "nechte přírodu, ať si poradí sama“.

Co se stane, když jednu regulační metodu jednoduše zakážeme?

To je ve skutečnosti nejdůležitější otázka celé debaty. Zákaz norování sám o sobě neznamená zákaz lovu lišek. Lišky lze lovit i jinými způsoby. Proto by bylo nesprávné tvrdit, že zákaz norování automaticky povede k nekontrolovanému růstu jejich početnosti. Stejně tak by ale bylo chybou tvrdit, že jednotlivé způsoby lovu jsou navzájem dokonale zaměnitelné.

Nora představuje specifické prostředí. Liška, která do ní unikne, může být pro člověka bez norníka prakticky nedostupná. Norování proto představuje specializovanou metodu určenou právě pro situace, kdy se zvěř ukrývá pod zemí. Jsou i místa, kde jiným způsobem lovit nelze.

Pokud tuto metodu organizace zakáže, měla by zároveň první odpovědět na několik jednoduchých odborných otázek:

Jak bude v konkrétních honitbách regulována početnost lišek, pokud se ukáže jako příliš vysoká?

Jak budeme řešit situace, kdy se lišky výrazně koncentrují v blízkosti lidských sídel?

Jak budeme minimalizovat predaci ohrožených nebo lokálně vzácných druhů drobné zvěře?

Jak bude pokračovat monitoring nemocí a parazitů?

A především, jaká metoda norování nahradí tam, kde je skutečně potřeba řešit lišku ukrytou v noře?

A co invazní druhy?

Pokud má být norování zakázáno jako celek, nelze přeskočit ani otázku psíka mývalovitého a dalších nepůvodních druhů, které využívají podzemní úkryty. U psíka nejde jen o estetickou otázku toho, zda je zvíře veřejnosti sympatické. Jde o druh, jehož regulace souvisí s ochranou původních druhů a ekosystémů na což daná organizace naprosto zapomněla.

Odborná debata by proto měla říci nejen "norování nechceme", ale také "toto konkrétní řešení použijte místo něj a bude fungovat i v situaci, kdy se regulovaný živočich ukrývá pod zemí“. Bez této odpovědi zůstává zákaz pouze zákazem. Ne řešením.

Ochrana zvířat musí stát na faktech

Diskuse o norování může být legitimní. Stejně legitimní je požadovat vysoký standard ochrany jak lovené zvěře, tak loveckých psů.

Co ale legitimní není, je nahrazovat odbornou debatu obrazem, který z konkrétní lovecké metody vytvoří jednoduchý příběh o psovi, který je poslán do nory "roztrhat lišku zaživa“ a stavět na dojemných příbězích o matce lišce a roztrhaných dětech (liščatech) na Den Matek. Stejně tak jako nelze taková kampaň vést blokací všech autorů odborných názorů, kteří se pod příspěvek slušně vyjádří s tím, že je to odtržené od reality. Přesně takto tato organizace diskuzi vede. Blokuje odborné názory a jejich autory a staví na dojemných, leč fakticky mylných informacích.

Norování má v české myslivosti přesně definovaný účel. Pes vyhledává zvěř v podzemí a vyhání ji z nory, aby ji mohl lovec bezpečně ulovit. Právní úprava zároveň stanovuje období, kdy je liška lovena, a období mimo něj.

A právě proto je důležité připomenout, že norování není otázkou jediné fotografie lišky a jednoho psa. Je to metoda, která souvisí s regulací živočichů využívajících podzemní úkryty a to včetně nepůvodního a invazního psíka mývalovitého.

Pokud organizace chce tuto metodu změnit nebo zakázat, měla by být debata vedena nad skutečnými otázkami: nad welfare, efektivitou, zdravotními riziky, stavem populací, alternativními metodami a jejich dopady.

Ne nad představou, která má především vyvolat emoci a zával peněžních darů "pro zvířata“.

Příroda totiž nefunguje podle toho, co vypadá dobře na plakátu.

Funguje podle vztahů mezi predátorem a kořistí, nemocí a hostitelem, krajinou a dostupností potravy. A pokud chceme do těchto vztahů zasahovat, ať už zákazem, nebo regulací, měli bychom nejprve velmi dobře vědět, co přesně tím změníme a jaké budou následky.

Prosím, až příště narazíte na emotivní kampaň, ověřujte si fakta. Ne vše může být tak, jak se vám někdo snaží vykreslit.

S mysliveckým pozdravem

Eliška Marie Nedvědová