Střílení koček myslivci? Fakta a právo

Potulování domácích mazlíčků z pohledu myslivce, ochrany zvířat a bezpečnosti

Kočka, která se volně pohybuje po zahradě, přebíhá silnici, mizí na několik hodin v okolí domu nebo se pravidelně vydává do lesa, je pro mnoho lidí naprosto běžným obrazem. Často slýcháme, že kočka je přece svobodné zvíře, že má potřebu pohybu a lovu a že zavírat ji doma by bylo proti její přirozenosti.

Jenže právě tady vzniká zásadní omyl.
Domácí kočka není volně žijící zvíře. Je to zvíře v lidské péči a její majitel za ni nese odpovědnost.
A tato odpovědnost nekončí u misky s krmením a návštěvy veterináře.
Majitel odpovídá také za to, v jakých podmínkách kočka žije, zda je chráněna před předvídatelnými riziky a zda její volný pohyb nezasahuje do právem chráněných zájmů, mezi které patří mimo jiné ochrana volně žijící zvěře.

Z pohledu práva i myslivce proto není otázkou, zda má člověk kočku rád. Samozřejmě že ano. Otázkou je, zda je odpovědné nechat domácího predátora bez kontroly pohybovat se v krajině napospas nebezpečí pro něj i pro ostatní.

Co říká zákon?
V této otázce je potřeba oddělit dva právní předpisy.

Prvním je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Ten v § 13 odst. 1 stanoví, že každý je povinen zabezpečit zvířeti v zájmovém chovu přiměřené podmínky pro zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění jeho biologických potřeb tak, aby nedocházelo k bolesti, utrpení nebo poškození zdraví zvířete, a zároveň je povinen učinit opatření PROTI ÚNIKU ZVÍŘETE. Zákon současně říká, že člověk, který zvíře v zájmovém chovu chová, odpovídá za jeho zdraví a dobrý stav.

To je důležitý princip.
Majitel domácí kočky tedy nemá pouze právo mít zvíře. Má také zákonnou odpovědnost za jeho stav a za způsob jeho chovu.
A zákon dokonce výslovně počítá s tím, že neučinění opatření proti úniku zvířete představuje přestupek.

Druhým předpisem je zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
A ten je v otázce pohybu domácích zvířat v honitbě ještě konkrétnější.
Podle § 10 odst. 1 zákona o myslivosti je zakázáno vlastníkům domácích zvířat, včetně zvířat ze zájmových chovů, nechat je volně pobíhat v honitbě mimo vliv svého majitele nebo vedoucího.

To znamená velmi jednoduchou věc.
Pokud někdo nechá svou domácí kočku volně pobíhat v honitbě mimo svůj vliv, nejedná se pouze o "jiný pohled na chov koček“. Takové jednání je v rozporu s konkrétní zákonnou povinností stanovenou zákonem o myslivosti.

A právě proto je potřeba přestat celou problematiku stavět pouze na emocích.
Nejde o spor mezi "lidmi, kteří milují kočky“ a "myslivci, kteří kočky nemají rádi“.
Jde o dodržování pravidel, která stanoví český právní řád.

Je tedy každý majitel venkovní kočky tyran?
Ani tady není správné zjednodušovat.
Ne každý člověk, který kočku pustí z domu, se automaticky dopouští týrání zvířete.
Pokud ji například nechá volně pobíhat v honitbě mimo svůj vliv, porušuje konkrétní povinnost podle zákona o myslivosti. Pokud zároveň nezajistí podmínky odpovídající jejím biologickým potřebám nebo neplní povinnost učinit opatření proti jejímu úniku, může se dostat také do rozporu se zákonem na ochranu zvířat proti týrání.
Proto není přesné říkat „každý majitel venkovní kočky je tyran“. Přesné je říct: majitel má zákonnou odpovědnost a v situacích, kdy nechá svého mazlíčka "toulat" jeho jednání zákon přímo porušuje.
A právě tak by se o celé problematice mělo mluvit.

Kočka není součástí volné přírody
Další rozšířenou představou je, že protože má kočka lovecké instinkty, patří vlastně do přírody.
Nepatří.
Kočka domácí je domestikované zvíře chované člověkem. Její schopnost lovit neznamená, že se z ní stává volně žijící predátor.
Stejnou logikou bychom mohli říct, že lovecký pes patří do lesa jen proto, že má lovecký pud.
Jenže právě u psů většina lidí chápe, že jejich pohyb musí mít určité hranice.
U koček se tento princip často přehlíží.
Kočka může být dokonale schopná ulovit myš a současně vůbec nemusí být schopná bezpečně vyhodnotit automobil, silnici, psa, jiného predátora nebo další rizika lidské krajiny.

Problém není jen v tom, co kočka může ulovit
Když myslivec upozorní na volně pobíhající kočku, často uslyší:
"Moje kočka nic neloví.“

Nebo: "Má doma plnou misku.“

Či : "Však je to její přirozenost"

Jenže lovecké chování kočky není podmíněno pouze hladem.
Kočka může lovit i tehdy, když je dobře nakrmená. Lov je součástí jejího přirozeného behaviorálního repertoáru.
Proto může domácí kočka pronásledovat hraboše, myš, ještěrku, žábu, ptáka nebo jiné drobné živočichy, přestože doma dostává kvalitní krmivo.
A právě zde vzniká konflikt mezi domácím zvířetem a volně žijící přírodou.
Kočka totiž nerozlišuje mezi „škůdcem“, kterého člověk nechce na zahradě, a druhem, jehož ochrana je pro člověka důležitá.
Pro kočku je to jednoduše kořist.

Domácí kočka může mít významný vliv na drobnou zvěř

Myslivost není pouze o srnčí, jelení nebo černé zvěři.
Součástí mysliveckého hospodaření je také péče o drobnou zvěř a její životní prostředí.
V krajině se pohybují zajíci, bažanti, koroptve a mnoho dalších druhů volně žijících živočichů.
Kočka přitom nemusí způsobit dramatický problém jediným útokem. Problém představuje součet opakovaného predátorského chování velkého množství domácích koček.

Je třeba také odlišovat přirozené predátory od domácích zvířat.
Liška nebo kuna jsou součástí přírodního ekosystému a jejich počet i dostupnost potravy podléhají přírodním procesům a regulaci stavů zvěře. Domácí kočka je však predátor, jehož přežití není závislé na tom, co si v přírodě uloví. Má člověkem zajištěné bydlení, potravu a veterinární péči, ale přesto může volně lovit, ale její stavy v přírodě se regulovat v běžných situacích nesmí.

Největší riziko často hrozí samotné kočce

Z pohledu majitele je přitom možná ještě důležitější jiná otázka:
Co může potkat kočku, která se volně pohybuje venku?
Prvním a velmi reálným rizikem je silniční doprava.
Kočka může vběhnout pod automobil, může se leknout a vstoupit do vozovky nebo může řidiče překvapit v místě, kde s pohybem zvířete vůbec nepočítá.
Následkem nemusí být pouze smrt nebo těžké zranění kočky. Řidič může prudce brzdit nebo strhnout řízení a způsobit nehodu, při které mohou být zraněni lidé i další účastníci provozu.

Dalším rizikem jsou psi.
Pes nemusí být "zlý“, aby kočku pronásledoval. Může reagovat na její pohyb loveckým instinktem, teritoriálně nebo obranně. Kočka může být zahnána do prostoru, odkud nemá únikovou cestu, a následkem mohou být těžká zranění.

Kočka se také může dostat do konfliktu s jinou kočkou, liškou nebo jiným predátorem.

Nemoci, paraziti a poranění
Volně se pohybující kočka se zároveň dostává do kontaktu s prostředím, které člověk nemůže kontrolovat.
Může přijít do kontaktu s parazity, klíšťaty, blechami, nebo s nakaženou kořistí. Sama se tak rychle může nakazit třeba svrabem.
Může utrpět kousnutí nebo škrábnutí.
Může pozřít nemocné zvíře.
Může se vrátit domů s poraněním, které majitel několik hodin vůbec nezaregistruje.
A může se také jednoduše ztratit.
To všechno jsou rizika, která člověk přebírá ve chvíli, kdy se rozhodne umožnit domácímu zvířeti nekontrolovaný pohyb.

Kočičí svoboda nemusí znamenat volný pohyb po krajině

Argument "kočka potřebuje svobodu“ je pochopitelný.
Ale svoboda nemusí znamenat možnost odejít z pozemku, přeběhnout silnici a vydat se do lesa.
Existují bezpečné alternativy.
Kočka může mít zabezpečenou zahradu nebo takzvané catio, tedy venkovní prostor chráněný sítí či vhodnou konstrukcí. Může mít zabezpečenou terasu nebo část zahrady, kde se může pohybovat, šplhat, pozorovat okolí a přijímat podněty, aniž by mohla odejít do okolní krajiny.
Lze také vytvořit kočičí plot, zabezpečit místa kolem krmítek a ptačích budek a zajistit kočce dostatek škrabadel, úkrytů, šplhacích prvků, hraček a dalších podnětů.
Stačí na svého kočičího kamaráda nekašlat a dopřát mu bezpečný život.

Lovecký pud lze stimulovat i bez toho, aby skutečnou kořistí byl živý pták nebo mládě zajíčka.
Kočka může stopovat hračku, číhat, skákat, hledat potravu, řešit potravní hlavolamy a využívat zabezpečený venkovní prostor.
To není týrání. Naopak jde o velmi zodpovědný způsob chovu respektující potřeby kočky s ohledy na její bezpečí a bezpečí ostatní zvěře.

A co myslivecká stráž?

Tady je třeba být naprosto přesný, protože právě v této otázce koluje velké množství nepřesných informací.
Ne každý myslivec má právo usmrtit potulující se kočku.
Zákon toto oprávnění svěřuje myslivecké stráži.

Podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti je myslivecká stráž oprávněna usmrcovat kočky potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 metrů od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení. Pokud je tato nemovitost na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od oplocení.

Neznamená to tedy, že každý myslivec může bez dalšího zastřelit kočku.
Rozhodující je zákonné postavení myslivecké stráže a splnění podmínek stanovených zákonem.

Co se děje po usmrcení kočky?
Zákon myslivecké stráži ukládá také povinnost.
Pokud myslivecká stráž usmrtí psa nebo kočku a vlastník je znám, musí jej o tom neprodleně informovat, sdělit mu místo usmrcení a případně jej na toto místo doprovodit. Není zde ale povinnost zbytky zvířete nosit majiteli domů.

Ani zde tedy zákon nevytváří prostor pro představu, že někdo může kočku bez jakýchkoliv pravidel zastřelit a její existenci jednoduše zatajit.
Jde o zákonem vymezené oprávnění a zákon současně stanoví povinnosti myslivecké stráže.
Důležité je ale poznamenat, že většina koček na sobě nemá nic dle čeho ji lze identifikovat a čtečku čipů též není povinná myslivecká stráž u sebe nosit. Většinou tedy majitel zastřelené kočky zůstává neznámý.

Nejde o boj myslivců proti kočkám
Tohle je možná největší nesmysl, který kolem tématu vzniká.
Myslivec, který upozorňuje na volně pobíhající domácí zvířata, nemusí být člověk, který kočky nenávidí.
Může být naopak člověkem, který v krajině tráví stovky hodin ročně a vidí důsledky nekontrolovaného pohybu domácích zvířat.
Vidí zvířata sražená automobilem.
Vidí poraněnou zvěř.
Vidí opuštěná mláďata.
Vidí potrhaná umírající mláďata.
Vidí psy pronásledující zvěř.
Vidí kočky lovící drobné živočichy. Naprosto zbytečně.
A právě proto může na problém upozorňovat dříve, než jej člověk žijící pouze u domu vůbec zaznamená.

Odpovědnost není týrání. Odpovědnost je součást péče.
Majitel kočky má právo své zvíře milovat, pečovat o něj a vytvářet mu kvalitní život.
Nemá ale právo ignorovat zákonné povinnosti.
Pokud nechá domácí zvíře volně pobíhat v honitbě mimo svůj vliv, dostává se do přímého rozporu s § 10 zákona o myslivosti.

Pokud nezajistí podmínky odpovídající biologickým potřebám zvířete nebo neučiní opatření PROTI JEHO ÚNIKU, může porušit také povinnosti vyplývající ze zákona na ochranu zvířat proti týrání.

To nejsou názory myslivců.
To jsou zákonné povinnosti.
A právě proto bychom měli celou problematiku přestat zjednodušovat na větu:

"Moje kočka je svobodná.“
Správnější otázka zní:
"Je její svoboda v souladu s její bezpečností, ochranou ostatních zvířat a zákonnými povinnostmi jejího majitele?“

Protože domácí mazlíček není divoké zvíře. Je to zvíře v lidské péči. A kdo si zvíře pořídí, nepřebírá pouze právo těšit se z jeho společnosti. Přebírá také odpovědnost za jeho život, bezpečí a chování. A to platí i pro kočku.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová